středa 16. prosince 2015

Ahoj!

POZOR POZOR POZOR
Stránka přesunuta!!!

Moje články, řečičky a historky nyní najdete na 
Budu moc vděčná, pokud mi i nadále na nové stránce zůstanete věrnými čtenáři. 
Těším se na Vás, pac a pusu!:) 


úterý 8. prosince 2015

Adventní běhání - první třetina za námi! Jak si vedu?


Dobrý večer!
Adventní výzvu už určitě nemusím sáhodlouze představovat - každý pozorný čtenář mého blogu či každý správný běžec přeci ví, oč běží. :)
(Já a dalších několik stovek lidí v Česku, v Anglii a dalších zemích teď každý den, až do pětadvacátého prosince běháme. A svoje běhy navzájem sdílíme na sociálních sítích a vzájemně se motivujeme. Je to docela fajnová výzva, člověk aspoň spálí cukroví a čokoládičky z adventních kalendářů.)

Dnešním dnem máme třetinu za sebou! Už osm dní bez přestávky v kuse běháme. Sedmnáct dní ještě běhat budeme. (No dobře, já si možná během příští třetinky udělám nějakou přestávku v podobě procházky či jiného sportu, protože už mě začínají pěkně bolet nožky.)

Mých prvních osm dní zdokumentovaných den po dni je zde! :)

1.12 - Je tady první den výzvy. Celý den v práci srším motivací a těším se, až večer vyběhnu. Večerní výběh na opuštěnou cyklostezku je pro mě takovým zážitkem, že o něm následně píši samostatný článek. (ten si můžete přečíst ZDE, pokud jste tak ještě neučinili)
Dnes strašidelných 9 km za 49 minut.

2.12 - Nařizuji si budík na šestou hodinu ranní. Za normálních okolností by mě nikdo nedonutil jít běhat za tmy, natož vstávat na běhání v 6 ráno, ale výzva je výzva, a tak pár minut po šesté vyrážím.
5 km za 32 minut.
Celý den jsem díky brzkému rannímu běhu mírně unavená, ale velice produktivní: dojedu autem do Hradce, aniž bych zničila mamce auto. Dokonce zaparkuju v Královehradeckém Futuru, bez toho, aniž bych o odřela. Nakoupím skoro všechny dárky. Jdu do školy za svým vedoucím bakalářky a mám z naší půlhodinové konzultace fakt radost. Domů večer přijíždím fakt spokojená.

3.12 - Konečně můžu jít běhat za světla. Po dvou dnech běhání ve tmě si toho opravdu vážím! Krásné slunečné počasí je příjemný bonus. 9km za 53 minut. 
Přibíhám domů, kde mě čeká drsný pád na zem: předtím, než jsem odešla, jsem nechala na sporáku vařit čočku. Dala jsem jí na mírný plamínek a myslela jsem si, že bude po mém doběhu doměkka uvařená. Místo toho byla spálená na uhel a v celém domě byla oblaka šedého dýmu.:(
Ajajaj, asi jsem udělala pěkný průšvih...
Mám štěstí, že máme vybité baterky v požárních hlásičích, protože kdyby k nám mezitím, co jsem běhala, přijeli hasiči, dopadlo by to mnohem hůř a pěkně bych si před Vánoci vydělala. (Doma nám to asi 4 dny smrdělo jak v hospodě, ale jinak už je to dobrý.)

4.12 - Dnes se mi strašně nechce. Přicházím domů z práce hodně unavená a vážně přemýším, že se na celou adventní výzvu vykašlu. Ale mám silný morál, a tak se v podvečer přeci jen oblékám do běžeckého a vyrážím.
(Po doběhu jsem byla samozřejmě ráda, že jsem šla!) 8km za 49 minut.

5.12 - Celou mikulášskou sobotu trávím v práci, takže mi nezbývá nic jiného, než vyběhnout za tmy. Mám ale skvělého parťáka - svého bráchu. Není to žádný běžec, ale statečně se mnou dává 5km za 35 minut. 
A na konci mi dokonce slíbil, že půjde zas!


6.12 - Slunečná a volná neděle - plán na dnešní den je jasný, vyrážíme na Jedlovou!
S přítelem a s bráchou podnikáme pěkný, půldenní výlet - nachodíme při tom celkem 14 kiláčků. Večer mě ještě čeká Kamenický kruháč.
V tento den jsem sice úplně neběžela, ale i tak si myslím, že jsem podala pěkný výkon a že se mi to může počítat. :)

7.12 - Dnešní den je kritický, nejkritičtější ze všech - mám totiž v práci v cukrárně jedenáctku. Znamená to následující: vstát v pět hodin ráno, nachystat celou cukrárnu, v sedm ji otevřít a do pěti do večera zde s úsměvem lítat.
Pokaždé, když jedenáctku absolvuji, jsem večer jak mrtvola a nemám na běhání ani pomyšlení.
Stejně je tomu i v tento den.
V půl šesté přijíždím domů opravdu unavená. Ale přemáhám se a vyrážím - výzva je výzva a tu půlhodinku zvládnu. Opět s sebou beru bráchu, abych se nebála sama ve tmě a dáváme 6 kiláků..
Běžíme přes areál bývalého koncentračního tábora a máme v té tmě docela nahnáno, takže domů přibíháme v docela dobrém čase.
Večer padám za vlast ve 20:00.

8.12 - Mám volné dopoledne, tudíž spoustu času na běhání. Jelikož jsem včera usnula brzy, jsem brzy ráno vyspalá. Stihnu 9 kiláčků v lese  (trvalo mi to přesně jednu hodinu, ale vzhledem k bahnitému terénu a velkému převýšení jsem s časem spokojená), uvařím domácí gnocchi podle Deníku Dity P. 2 a v půl dvanácté jsem v práci jako na koni. (S dobrým pocitem z běhání a s plným bříškem noků)



Uuuuuf, první třetinku mám za sebou! 

Dohromady jsem dala 65 kiláčků. Do konce výzvy bych ráda minimálně dvoustovku. :)
Za normálních okolností chodím běhat cca 3-4x týdně, většinou na cca 10-15 kilometrů, nyní jsem trochu snížila kilometráž, vzhledem k tomu, že teď v prosinci chodím denně. 
Byla tu spousta kritických momentů, kdy jsem si říkala, že se milé Babetce na celou výzvu vyprdnu, ale zatím byla moje motivace vždy silnější :)

Uvidíme, jak to půjde v dalších dnech...

Jakpak se daší Adventní výzva Vám? 

úterý 1. prosince 2015

Pomoc! ...aneb blondýna sama na cyklostezce

Dnes máme prvního prosince. Znamená to, že jsem mohla konečně otevřít první okénka ve svých dvou adventních kalendářích. (Od maminky jsem dostala adventní kalendář od Merci a od tatínka od Milky. No a co, že mi bude dvacet tři! :D) 
Ale především to taky znamená, že dnes začala 25/25 Adventní běhací výzva!

Na první výběh z celé výzvy jsem se neskutečně moc těšila.
Jelikož jsem ale byla od rána do večera v práci, mohla jsem dnes vyběhnout až po páté hodině večer, kdy už je venku pořádná tma. Za normálních okolností bych ve tmě, po celodenní šichtě v žádném případě běhat nešla. Ale výzva je výzva, a tak jsem v půl šesté obula tenisky a vyrazila.

Vzala jsem si tátovu profi čelovku. Pořizoval si jí na jednu motorkářskou "expedici" do Afriky, takže jsem předpokládala, že kvalitní a že mi vytvoří světlo na kilometry daleko.
Směle jsem s ní vyrazila na cyklostezku.
Cyklostezka spojující Benešov nad Ploučnicí s Děčínem je relativně nová a moc krásně udělaná. Když jsem u taťky v Benešově, moc ráda na ní chodím.

Řeknu vám jedno: nemyslím si, že jsem strašpytel. Nevadí mi, když sama běhám v hlubokém lese. Ale pouze za bílého dne!
Na běhání ve tmě nejsem vůbec zvyklá - jsem totiž paranoidní a čekám, že na mě bude za každým křovím čekat zločinec s kudlou.

Nenechala jsem se ale zastrašit a s čelovkou na hlavě vyrazila. Běžela jsem asi kilometr městem a užívala si večerní klid a ticho. Když jsem vběhla za benešovským nádražím do lesa, kde cyklostezka začíná, nastala všude okolo mě šílená tma.
Skončily pouliční lampy, no a ta čelovka...žádnej zázrak.

Tma jako v ranci, po levé straně temný les a po pravé straně železniční trať.
Celý den jsem se na ten výběh těšila, ale teď jsem se začala fakt bát!
Každou chvíli jsem se otáčela, jestli za mnou náhodou neběží potenciální úchyl či sériový vrah.

Během té třičtvrtěhodinky, kterou jsem na cyklostezce strávila, kolem mě projel asi 3x vlak. Při každém projíždějícím vlaku se mi honily hlavou  katastrofické myšlenky: "V těch starých, zelených rychlících jdou otevřít dveře i za jízdy. Teď určitě otevře dveře vrah/utečenec a přepadne mě!" 
"Co budu dělat, až mě někdo přepadne?" 
...a pak jsem vymyslela řešení! 
"V kapse mám tisícovku, protože se chci cestou zpátky stavit pro nějaké pečivo. Nechtěla jsem s sebou sice tahat takhle velkou částku, ale teď jsem za to ráda, protože až mě někdo přepadne, tak ho aspoň uplatím!"
"No jo, ale pokud to bude úchyl nadrženej, tak ho nějaká tisícovka zajímat nebude..." 
Skutečnost, že úchyla/vraha uplatím, mě lehce uklidnila, nicméně za chvíli jsem začala přemýšlet nad další věcí - v jednom z minulých čísel časopisu Run psali, jak zvýšit prevenci toho, aby vás někdo nepřepadl. Jednou z věcí, kterou si z toho článku pamatuji, je to, že nemáte nosit dlouhý culík, protože si vás za něj může potenciální zločinec lehce přitáhnout k sobě.
Začala jsem si tedy svůj pidicopánek neustále zastrkávat do bundy...co kdyby náhodou, že jo!

Po chvíli brutálně zašustilo křoví. Krve by se ve mně nedořezal... naštěstí to byl prachobyčejný jelen. Nevím, zda jsem se víc lekla já jeho nebo on mně.

Řeknu vám, vážení, že se mi opravdu ulevilo, když jsem se opět dostala mezi civilizaci a měla dnešní trénink za sebou. Jsem holt strašpytel. Zítra jdu v 6 ráno, ale na tuhle cyklostezku mě už za tmy nikdo nedostane! :)
Dnešní běh se sice v mém případě podobal stezce odvahy, kterou mnozí znají z dětských táborů, ale jedno pozitivum to přeci jen mělo - uběhnout necelých 9 kilometrů za 49 minut, to se mi nepovedlo už hodně dlouho.

Jo, a když jsem přišla domů, zjistila jsem, že ta taťkova zázračná čelovka měla téměř vybité baterky. Takže už se nemůžu divit, proč jsem celou dobu skoro nic neviděla a proč jsem se tím pádem tak bála. :)