pondělí 28. září 2015

Střípky ze září

V září můj blog oslavil dva roky své existence.
Pozorní a bystří čtenáři vědí, že hlavním tématem tohoto blogu je cestování a běhání. Tak tomu bude i nadále, ale zároveň bych na blog chtěla zařadit více článků o dalších věcech, co mě baví a naplňují.
Rozhodla jsem se, že založím novou rubriku Střípky, která vždy bude takovým shrnutím uplynulého měsíce.
Zde jsou tedy mé Střípky ze září:)  

První dva zářijové týdny byly ve znamení cestování - navštívila jsem kamarádku v Olomouci, Roháče a Bosnu s Hercegovinou, o čemž jsem napsala jednotlivé články. Všechny výlety byly skvělé, ale bohužel musím říct, že od té doby, co jsem se vrátila, se mě drží nějaká podzimní únava.
Ačkoliv jsem celé září nechodila do práce ani do školy, byla jsem velmi často vyčerpaná a unavená z jinak naprosto běžných věcí - v září se mi například několikrát stalo, že mě "obyčejný" desetikilometrový běh vyřídil, jako bych běžela stovku:D
Během tohoto měsíce jsem měla několikrát chuť s celým svým běháním seknout - sice jsem si na začátku měsíce zaběhla svůj druhý ultramaraton, ale jinak stálo moje zářijové běhání za prd - zkrátka na mě přišla krize. 
Minulý týden však přišlo "obrození", začala se (snad) navracet má síla a začalo mě to opět moc bavit.
Pořád se ale šetřím a více odpočívám.

...třeba s hezkými knížkami. V září jsem přečetla celkem čtyři super knížky: Pod sněhem od Petry Soukupové, která si dokonale pohrála s psychologií postav, i když příběh samotný se mi zdál trochu nedotažený.
Dále Lunapark od mistra hororu Stephena Kinga, který rovněž nezklamal.
No a nakonec dvě detektivky od mladého, nadějného českého autora Jiřího Březiny - Promlčení a Na kopci. Obě dvě knížky byly skvělé a mohu je všemi deseti doporučit. Už se těším, až pan Březina napíše nějakou další.
Září je přirozeně spojené s příchodem podzimu.
To se mi moc líbí, protože podzim je jedno z mých nejoblíbenějších období. Líbí se mi, když nám doma hoří krb a můžu odpočívat pod dekou a nebo když běhám po spadaném listí. :)
S podzimem mám také spojenou spoustu typických jídel - tak třeba dýňovou polévku nebo můj nový objev: ovesnou kaši. Dlouhá léta snídám ovesné vločky s banánem a jogurtem, ale nyní jsem zjistila, že klasická ovesná kaše vařená v mléce je ještě mnohem lepší.

V září jsem také společně mamkou, mým milým, babičkou a dědou navštívila litoměřické vinobraní. Bylo opravdu povedené, přestože ve víně jsem - jakožto řidič - pouze smočila jazyk. :)


Dnešní sváteční den jsme strávili na libereckých kopcích překrásnou túrou. Dojeli jsme autem na Ještěd a odtud šli po hřebeni na Javorník (zde si udělali pauzu na obídek a na bobovou dráhu) a zpět. Dohromady to bylo krásných dvacet kiláčků.
Kromě pobytu v přírodě jsme si z pěkného výletu odnesli i nějaké ty gurmánské zážitky - grilované kuřecí prso s polentou v restauraci Obří sud a prasácké, ale lahodné Bombardino na Pláních pod Ještědem. :)


Ke konci nesmím zapomenout na jednu drobnost, která mi ale udělala neskutečně velkou radost: poprvé v životě jsem spatřila na vlastní oči ledňáčka!
Ledňáček je krásný ptáček a symbol Českého Švýcarska. Pokaždé, když jsem v blízkosti řeky v našem okolí, po něm pokukuji. A minulý týden se konečně zadařilo a já jsem ho u Ploučnice, na cyklostezce mezi Benešovem a Děčínem viděla!

Zdroj: http://files.popuvky.webnode.cz/200001811-b4d17b5cb4/ledňáček-říční-1.jpg

Shrnu-li to, září bylo hodně náročné. Náročné cestování a potom ta má únava a běžecká krize. Stalo se mi několik drobných nepříjemností (velké zakufrování při jednom obyčejném běhu v lese nebo třeba situace, kdy jsem měla jet do školy na zápis a jediný autobus, kterým jsem měla šanci se v dané ráno dostat do Hradce, kolem mě pouze projel a nezastavil, přestože v našem městě stavět měl - už jsem napsala pekelnou stížnost do dané autobusové společnosti:)), zároveň jsem ale tento měsíc nasbírala mnoho nových zážitků.

A jaké bylo Vaše září? 

pondělí 21. září 2015

Poznáváme Bosnu a Hercegovinu, díl 2. -> Města a gurmánské zážitky

V minulém článku o dovolené v Bosně a Hercegovině jsem se zaměřila na přírodní krásy. Dnes vám povím něco o bosenských městech a o našich gurmánských zážitcích. :)

Úplně první město, které jsme po překročení chorvatsko-bosenských hranic navštívili a kde jsme strávili první noc, byla Banja Luka.
Banja Luka je druhé největší město Bosny a Hercegoviny, žije zde zhruba 200 000 obyvatel. Město je obehnáno středověkými hradbami a uvnitř se nachází několik kostelů a mešit. Nás však při prohlídce Banja Luky zaujalo ještě něco jiného: obrovské množství kaváren, barů a restaurací. Řekla bych, že absolutně neúměrné množství  v poměru k počtu obyvatel. Během týdne jsem se však přesvědčila, že enormní množství kaváren není jen záležitostí Banja Lunky, nýbrž celé země.
Banja Luku jsme si prošli během odpoledne - úplně to stačilo. Není to vyloženě ošklivé město, ale pokud Banja Luku při návštěvě Bosny a Hercegoviny vynecháte, nic se nestane. :)


Další, o poznání hezčí město, které jsme navštívili, bylo Jajce. Jajce = bosensky vejce:)
Přestože je Jajce docela malé městečko, je zde velmi mnoho věcí k vidění: veliký vodopád, katakomby, hrad nad městem... Jajce bylo v minulých letech dokonce kandidátem na UNESCO a řekla bych, že právem.
V Jajce a jeho okolí jsme strávili jeden krásný den a noc. Bylo to tu opravdu moc příjemné a neustále bylo na co koukat.

Spali jsme v kempu vzdáleném asi pět kilometrů od města. (Camping Plivsko jezero - kemp stojí pár korun a je moc hezký, můžu ho jenom doporučit! Navíc je to z kempu do města pěkná procházka)




V Jajce jsme také měli první bosenský gurmánský zážitek. (Den předtím jsme statečně dojídali buchty a řízky od našich maminek:)) Bosenský talíř se dvěma druhy masa a dalšími dobrotami byl vynikající. Jediné, co mě štvalo, byly hranolky, které nemám ráda a které tu člověk dostal téměř ke každému jídlu. 


Třetí město, které jsme v Bosně a Hercegovině navštívili, byl Mostar. Mostar je takřka jediné místo v této zemi, kam již bohužel začíná proudit masový cestovní ruch. 
Jedná se o nevelké město, které je rozdělené známým mostem: most, potažmo řeka Neretva dělí město na muslimskou a křesťanskou část.


Tento most je největší atraktivitou celého Mostaru, možná dokonce celé země. 
Do Mostaru jsme dorazili pozdě večer, a tak jsme šli po ubytování v hotelu ihned spát a na prohlídku města se vydali až druhý den ráno. 
Kolem osmé hodiny ranní jsme již byli v centru města, které se teprve začínalo probouzet. Všudypřítomné kavárny už ale  byly otevřené, a tak jsme do jedné z nich zasedli na snídani, při které jsme ochutnali hned několik bosenských specialit: kávu připravovanou v džezvě (ta mi vůbec nechutnala - chuť mi kazil lógr a ten já v kávě prostě nesnesu), baklavu (přeslazený ale výborný medovo-oříškový dezert) a burek (teplé pečivo plněné masem, sýrem a nebo špenátem).



Jedna věc byla lepší než druhá a my jsme se náležitě nacpali! Alespoň jsme měli dost sil na chození po mostarských uličkách:)
Mostar se mi moc líbil, ale přiznám se, že jsem od něj čekala trochu víc. Představovala jsem si, že zde bude vidět výraznější rozdíl mezi křesťanským a muslimským břehem řeky a to bohužel nebyl ani trochu. Oba břehy byly zaplavené stejnými obchůdky se suvenýry a blbostmi pro turisty, škoda.

Na závěr musím ještě zmínit dva velké gurmánské zážitky: grilované chobotnice a pstruhy. Obě jídla jsem ochutnala v né moc pěkných restauracích (jsem naučená z Asie, že ošuntělá restaurace je obvykle známkou největšího gurmánského zážitku) a obě jídla byla výborná. Až na ty hranolky opět...

Bosenská kuchyně je plná masa, ryb, mořských plodů, ovoce a zeleniny. Moc mi zde chutnalo a každý den jsem se těšila, co nového zase ochutnáme. (Jak jinak:)) Jen vegetariáni to budou mít v Bosně a Hercegovině poměrně těžké - masa se zde konzumuje opravdu hodně.



To je konec mého povídání o dovolené v Bosně a Hercegovině. Jak už jsem zmínila, byla to opravdu parádní dovolená. Zkombinovali jsme vysokohorské túry, města, památky, koupání i zábavu. Ani chvíli jsme se nenudili. :) 
Na závěr musím říct, že tato dovolená vyšla na velmi málo peněz. Asi tak třikrát méně, než kdybychom letěli někam k moři. 
Bosna a Hercegovina je krásná země s obrovským potenciálem, o kterém však málokdo ví. 
Takže jeďte do Bosny co nejdříve, dokud ještě není přeplněná turisty! 

P.S: pokud bych vás na tuto zemi opravdu nalákala a chtěli byste se tam vydat, neváhejte mě kontaktovat - ráda vám poradím tipy na ubytování, popř. pošlu náš přesný itinerář :)

neděle 20. září 2015

Poznáváme Bosnu a Hercegovinu, díl 1. -> Příroda

Včera jsem se vrátila ze skvělé poznávací dovolené.
Jako letošní cíl jsme ve čtyřčlenné skupince zvolili Bosnu a Hercegovinu - zemi, kam se turisté příliš nehrnou. Na jednu stranu je to velká škoda, protože je v Bosně neskutečně mnoho krásných míst, na druhou stranu bylo skvělé cestovat po zemi, která je nedotčená masovým cestovním ruchem.

V Bosně a Hercegovině jsme strávili celkem jeden týden a protože jsme toho viděli a zažili opravdu hodně, rozhodla jsem se povídání o dovolené rozdělit celkem do dvou článků. Tento, první článek, bude o bosenských přírodních krásách.

Mám ráda přírodu, zejména hory, lesy a chození na túry. Všechno z toho jsme si v Bosně dosytosti užila. Naší první destinací, kterou jsme navštívili, byl Národní park Kozara. Zde jsme podnikli malou, desetikilometrovou túrku. Dalo by se zde nachodit víc, ale byli jsme unavení po celonoční cestě autem, tak nám to úplně stačilo.
V NP Kozara jsme viděli krásné výhledy z místní rozhledny a taky jsme měli zážitek z kraviček pasoucích se všude na volno, ale jinak musím říct, že jsem si z tohoto místa úplně na zadek nesedla. Bylo to tu hezké, to jo, ale přišlo mi to tu trochu stejné jak v lese u nás doma. :)



Další přírodní destinací, kam jsme se v Bosně během našeho týdenního cestování podívali, bylo pohoří Prenj. Zde jsme podnikli dvě túry - jednu půldenní k místu Hajdučka Vrata (kam jsme bohužel kvůli nedostatku času nedošli) a jednu celodenní na vrchol Otiš(2097m.n.m.).
Túry v horách Prenj byly poměrně náročné, hlavně co se týče velkého převýšení na malé vzdálenosti. Pro nás horaly to však nebylo nic nezvládnutelného a nahoře se nám naskytly krásné výhledy. Také jsme si museli dávat během túry pozor na miny. :)
Pohpří Prenj bylo místo, ze kterého jsem byla opravdu nadšená a vřele ho můžu doporučit všem vášnivým turistům. Dokonce jsou v horách perfektně udržované chatky pro lidi, kteří by chtěli v bosenských horách podniknout vícedenní treky.






Třetí místo s krásnou přírodou, které jsme navštívili, byl národní park Una. Una je kromě názvu národního parku řeka, která je velmi oblíbená pro raftaře a je na ní několik překrásných vodopádů.
Ačkoliv se mi vodopády moc líbily, ze samotného národního parku jsem byla trochu zklamaná: nebyl bohužel moc dobře zorganizovaný a chyběly pořádné turistické trasy.

Vodopády Martin Brod a Štrbački Buk byly ovšem dechberoucí. :)



Na úplný závěr nesmím zapomenout zmínit místo, kde jsme jednu noc přespávali a kde se nám moc líbilo: Eko village u jezera Boračko. Jedná se o cenově velmi příznivý a krásný kemp. V tomto kempu pod horami můžete stanovat nebo spát v malých, romantických chatkách, tak jako jsme to udělali my.
Po kempu chodí na volno kozy, husy a další zvířátka. Sprchu zde mají jen ledovou a nachází se venku, takže jste při sprchování úplně odkrytí a koukají na vás všechna ta zvířátka a v případě plného kempu i všichni lidi. My jsme měli štěstí, že jsme byli díky končící sezoně v kempu úplně sami, takže na nás koukali jen zvířata a ne cizí lidi.:D
V Eko village také výborně vaří, ale nepočítejte tu s žádnou dietní stravou. My jsme sem přijeli z túry, byli jsme hladoví a chtěli jsme si dát v restauraci v kempu večeři. Pan majitel nevedl žádný jídelní lístek - pouze se nás zeptal, zda jíme maso a poté, co se setkal s kladnou odpovědí, připravil nám každému na talíř 6 grilovaných klobás a ještě placku z mletého masa.
Sním toho celkem hodně, ale tato bosenská porce byla opravdu nezvládnutelná. :)


Tohle tedy byla místa s krásnou přírodou, která jsme během týdne navštívili. Jak už jsem zmínila, nejvíce se mi líbil výstup na Otiš - vysokohorská turistika je zkrátka moje gusto. :) 
V dalším článku se můžete těšit na bosenská města!

pátek 11. září 2015

Přechod Roháčů, který se nekonal

VAROVÁNÍ: V tomto článku popisuju svůj doposud nejnebezpečnější zážitek v životě. Takže babičky a další starostlivé duše, radši dál nečtěte. :)
_____________________________________________

Na druhý zářijový víkend jsem si s kamarádkou Káťou (kterou pozorní čtenáři z mnoha článků již dobře znají) naplánovala přechod Roháčů.
Roháče, nebo chcete-li Západní Tatry, jsou moje oblíbené hory a já jsem byl celý rok natěšená, jak je spolu s batohem na zádech přejdeme. Měly jsme naplánovaný krásný itinerář:
ÚTERÝ přijet vlakem do Liptovského Mikuláše a dostat se na Žiarskou chatu, kde první noc přespíme.
VE STŘEDU vyrazit ze Žiarské chaty na Baníkov, odtud na Tri kopy, Ostrý Roháč, Volovec a přes Taťliakovu chatu na Zverovku, kde budeme nocovat druhou noc.
VE ČTVRTEK dojít ze Zverovky přes Brestovou a Sivý vrch do vesničky Bobrovec a odtud zpět do L.Mikuláše na večerní vlak zpět domů.

Inu, plány to bylo hezké, ale nakonec vše dopadlo úplně jinak.
V úterý jsme dorazily pohodlným RegioJetem do Mikuláše a podle plánu se dostaly na Žiarskou chatu. Zde jsme měly zamluvený nocleh v turistické ubytovně - přestože zde spalo v jedné místnosti hodně lidí, bylo to tu velmi útulné a pohodlné. A dělají zde výborné bryndzové pirohy! Pokud se někdy vydáte do Roháčů a budete chtít levně a příjemně nocovat, Žiarskou chatu doporučuji všemi deseti.


Ve středu ráno jsme vyrazily na první túru. Výstup na Baníkov (4.nejvyšší hora Roháčů, 2178m.n.m.) byl strmý a náročný, ale pořád se šlo po značené pěšince, takže krom toho, že jsem s těžkým batohem na zádech funěla jak mašina, to šlo naprosto hladce.
Docela nám přálo počasí, takže jsme se kochaly horami tyčícími se okolo nás, ale malinko nás znepokojoval pohled na zasněžené vrcholky nad námi.



Bohužel, s přibývající nadmořskou výškou se začalo zhoršovat počasí a také se začal objevovat sníh. Nejdřív jen tak trošku a potom ho začalo přibývat víc a víc. Pořád jsme však šly po pěšině, takže nám to bůhvíjak nevadilo.
Kousek před závěrečným výstupem na Baníkov ale pěšina skončila a následoval úsek vedený po kamenech, skoro až po skále. Pěkně to klouzalo a pod námi byly strmé srázy dolů, ale pořád to ještě šlo a my jsme statečně šlapaly a přeskakovaly skály vstříc Baníkovu.


 
Zdolaly jsme Baníkov, jenže pak to začalo být horší a horší. Následovaly úseky jištěné řetězy, na které bych se za normálních okolností těšila, jenomže když je všude okolo vás sníh a mlha, neskutečně to klouže a řetěz je opravdu ledový, není to žádný med. Pokračovaly jsme přes skály a řetězy, ještě cca 500 metrů dál. Při pohledu na sráz dolů jsem začínala mít závratě a nedělalo mi to úplně dobře. Měla jsem tak zmrzlé ruce, že jsem se řetězů držela jen silou vůle. Věděla jsem, že je pode mnou několika set metrový sráz, takže se prostě držet musím, zuby nehty.
Ty moje ruce byly tak zmrzlé, že mě dneska ještě dva dny poté bolí.
Káťa měla rukavičky, takže to trochu eliminovala, ale stejně na tom nebyla o nic moc lépe. Když už to bylo fakt vážné, že jsem se nemohla držet řetězů, navlíkla jsem si na ruce ponožky a to trochu pomohlo. :)
 
Statečně jsme bojovaly a překračovaly další skalnaté úseky (věděly jsme, že je jich před námi ještě hodně a že Ostrý Roháč bude teprve terno) , když v tom jsme se dostaly do místa, kde zmizely turistické značky (byly zaváté sněhem) naše cesta měla vést dolů strmě po skále, na jejíž konec jsme kvůli mlze vůbec neviděly. Když jsme viděla díru dolů a všude okolo skály, srázy a spoustu sněhu, došlo mi, že tohle prostě nedám. Promrzlé, slabé a samy v horách, kde se zhoršovalo počasí, to už fakt nebyla sranda.
Káťa na tom byla úplně stejně - obě jsme byly zoufalé a chtělo se nám brečet, ale to jsme si samozřejmě přiznaly až když jsme se dostaly do bezpečí. :) Rozhodly jsme se tedy, že to otočíme a vrátíme se na Žiarskou chatu, kde jsme ráno začaly.

Ani cesta zpět nebyla žádný med - s těmi zmrzlými prsty jsme musely překonat zase všechny řetězové a skalnaté úseky zpátky, zase přelézt Baníkov a sestoupat z něj dolů. Ale pořád to bylo tisíckrát rozumnější řešení, než se pouštět dál.

Když jsme se dostaly k Žiarské chatě, byly jsme fakt šťastné, že jsme to ve zdraví přežily. Zvládly jsme toho spolu už hodně - dojet na kole na nejjižnější cíp Taiwanu, chodit po Taiwanských horách, uběhnout ultramaraton a mnoho dalšího. Ale tentokrát nám hory ukázaly svojí moc a poprvé jsme se přesvědčily na vlastní kůži, že když se v horách zkazí počasí, není čas hrát si na hrdinky.
A to jsme byly "jenom" v Roháčích a né v žádných Himalájích!
Přesvědčily jsme se o tom, že ne všechno, co si usmyslíme, je bez problémů zvládnutelné. A že Roháče dokážou být fakt nebezpečné.


Zbytek našeho pobytu už jsme na žádnou velkou túru nešly. Tahle zkušenost nás prostě tak vytrestala, že jsme se jednoduše bály. (A to je co říct, protože my dvě se skoro ničeho nebojíme:)) Místo toho jsme si prodloužily pobyt na Žiarské chatě o jednu noc, daly si zde ještě jedny bryndzové pirohy, prošly se po tatranské magistrále, procouraly Liptovský Mikuláš a všechny cukrárny ve městě a ve čtvrtek večer odjely Pendolinem zpátky domů.
Přechod Roháčů se sice nekonal, výlet nevyšel ani z poloviny podle našich plánů, ale i tak jsme si ho dokázaly užít a vzaly si z něj velké poučení.

S Roháči tedy máme nevyřízený dluh. Jednou (ideálně příští léto) je rozhodně zdolat chceme. Ale pro příště už víme, že je lepší zvolit teplejší měsíc než září a že si máme pro všechny případy zabalit teplé rukavice. :)

neděle 6. září 2015

Ultralabák 2015

Nedlouho potom, co jsem si v červenci zaběhla Jizerský ultratrail, jsem se dozvěděla, že se u nás v Děčíně koná pátého září zbrusu nový trailový běžecký závod - Ultralabák.
Závod byl více než lákavý: 52 kilometrů dlouhá trať, 1750m převýšení, krásná trasa vedoucí přes Labské pískovce a jako bonus zdolání dvou stolových hor: Děčínského Sněžníku a německého Große Zirrsteinu.
To se ví, že jsem se okamžitě přihlásila! 

Na závod jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Přestože se jednalo o mnohem kratší trasu, než v Jizerkách, začínala jsem mít pár dní před závodem trochu nahnáno, a to hned ze dvou důvodů:
- NESTIHNU TO, nevejdu se do limitu. Limit na Ultralabák byl totiž 8 hodin a ačkoliv jsem nebyla nikdy moc dobrá na matiku, dokázala jsem si spočítat, že pokud poběžím stejným tempem jako JUT, prostě to nestihnu.
- POBĚŽÍM SAMA, nebudu tam mít žádný hnací motor ani povídacího parťáka. Určitě někde zabloudím nebo mě chytne velká krize a já to vzdám.

Dva dny před závodem jsem se rozhodla, že se půjdu naposled lehce vyklusat do lesa. Můj přítel Tadeáš šel se mnou. Byl to moc pěkný výběh a já přímo sršila energií. Do kopců jsem vybíhala jak neřízená střela a pokaždé, když jsem čekala na pomalejšího Tadeáše, jsem začala dělat kliky, dřepy, žabáky a další cviky. To byl pěkně telecí nápad!
Bylo to opravdu pěkné proběhnutí, jenomže další den jsem se probudila s opravdu příšernou bolestí celého těla. Nemohla jsem sejít ze schodů (ano, holt nejsem zvyklá posilovat a pár cviků v lese mě naprosto vyřídilo) a říkala jsem si, "jak já jen zítra uběhnu padesátku?"
V sobotu ráno mě pořád tělo dost bolelo, navíc jsem začínala být ze svého druhého ultramaratonu mírně nervózní (viz dva body výše), ale když jsem dorazila do děčínského kempu na start, hned to ze mě opadlo.

V devět hodin ráno zazněl startovní výstřel a společně s cca třicítkou běžců jsem vyrazila do boje.
Trasa vedla z kempu na Pastýřskou stěnu, poté na Sněžník (se svými 723m. je Sněžník nejvyšší stolová hora v Evropě), přes Německo na Großer Zirrstein, poté dolů k Labi a přes Maxičky zpátky do Děčína.
Z výběhu na Sněžník jsem měla docela strach, ten byl ale nakonec úplně zbytečný - jednalo se sice o velké převýšení, ale stoupání bylo celou dobu velmi mírné a navíc jsem byla po ránu ještě plná energie, a tak jsem se na vrcholek Sněžníku, k první občerstvovačce dostala asi za hodinku a půl.
Ze Sněžníku následoval dlouhatánský seběh z kopce, který jsem si fakt užila: nasadila jsem sluchátka, pustila písničky a běžela patnáct kilometrů de facto jenom z kopce.
V půl jedné jsem byla na druhé občerstvovačce, na 26.kilometru a byla jsem spokojená, že už mám polovinu za sebou a že mi to zatím krásně odsejpá. Snědla jsem jeden kousek štrůdlu a vydala se směrem Große Zirrstein.
Tento druhý kopec jsem zdolala rychlou chůzí. Na vrcholku byl krásný výhled, ale foukal příšerný vítr, a tak jsem se zde pouze napila a pokračovala dál.
Čekal mě další, delší seběh z kopce. Běželo se po staré koňské kamenné cestě. Tentokrát se mi ten seběh z kopce moc nelíbil, protože už mě začínaly bolet nohy, navíc to pěkně klouzalo a tak jsem se bála, abych nehodila držku. :)
Netrvalo ale dlouho a zase jsem začala stoupat vzhůru - měla jsem za sebou čtyřicet kilometrů a čekal mě poslední větší výšlap na Maxičky. Tady na mě dolehla menší krize a taky se mi povedlo malinko zakufrovat. Naštěstí jsem se po pár stech metrech zorientovala a našla správnou cestu.
Kolem třetí hodiny jsem dorazila k poslední občerstvovačce, na 45.kilometr. Prý mám za sebou ještě několik lidí, říkali mi. To mě potěšilo, protože jsem si myslela, že tentokrát budu opravdu úplně poslední. :) Dala jsem si další kousek štrůdlu a běžela vstříc posledním sedmi kilometrům: najednou jsem chytla druhý dech a z kopce do Děčína jsem pelášila v poměrně slušném tempíčku.
Ke konci se mi podařilo se opět lehce zamotat: nevím, jestli to bylo mojí únavou nebo jestli si nějaký "dobrák" pohrál s fáborkami, nicméně jsem najednou vůbec nevěděla, které fáborky jsou z rána (tj. ze začátku trasy, kdy jsme probíhali Děčínem) a které jsou současné.
Začala jsem tedy podruhé malinko zmatkovat (neměla jsem u sebe mapu trati, byla jsem odkázaná pouze na fáborky a na svojí znalost Děčína, která mě naštěstí zachránila), ale nakonec jsem se zase nějak zorientovala a do cíle doběhla krátce po 16. hodině.

Byla jsem sice jedna z posledních, ale v cíli mě čekal velký potlesk od organizátorů a ostatních soutěžících - to bylo opravdu krásné.
Sice jsem byla vyčerpaná (hlavně z toho svého kufrování :D), ale měla jsem parádní pocit! Byl to můj druhý zdolaný ultramaraton, a tak jsem se utvrdila v tom, že asi skutečně "něco" uběhnout dokážu a že mě tohle fakt naplňuje.
Jizerský ultratrail byl pro mě sice dosavadním TOP zážitkem celého roku 2015, ale Ultralabák byl taky skvělý, krásný a parádní.
Kromě toho, že jsem se nádherně proběhla, jsem také zjistila, že mám pár kilometrů od svého domova mraky totálně neprozkoumaných míst. A to se musí napravit!

P.S: bohužel nemám víc fotek. Na několika místech ale fotil pan fotograf, takže až budou zveřejněny, článek o fotky obohatím.:)