Moje běžecká story: jak to všechno začalo?

Když jsem zakládala tento blog, myslela jsem si, že bude původně jen o cestování. Postupem času mě ale začalo bavit psát o dalších tématech, jež mi jsou blízká - o jídle, o knížkách, ale hlavně o běhání.

Běhání je mým největším koníčkem, mou láskou a drogou. Ráda o něm čtu na jiných blozích a ještě raději o něm sama píšu. Publikovala jsem zde už pěknou řádku článků s běžeckou tematikou, ale dnes jsem se rozhodla napsat o tom, jaké byly vlastně moje běžecké začátky.

2008 - 2009 
Bylo mi patnáct.
Nebyla jsem zvyklá se hýbat, libovala jsem si ve slaninových rohlících, kakau a toastech s nutellou k večeři. Přesto jsem byla celé dětství hubená jak nit.
Najednou ale přišel velký zlom: během několika měsíců jsem přibrala deset kilo.
Lidé v mém blízkém okolí mě začali upozorňovat na to, že bych se měla nad sebou zamyslet, trochu změnit jídelníček a ideálně začít sportovat.

Dlouho jsem tyhle "řeči" ignorovala, ale jednoho krásného dne mě něco osvítilo (bohužel si nepamatuji, jak se to stalo) a zavítala jsem na svou první hodinu aerobiku v životě. Aerobik mě chytnul, chodila jsem na něj tenkrát několikrát v týdnu a pomohl mi shodit má první nadbytečná kilíčka.
V té době začal můj taťka závodit na motorce a v rámci přípravy na závody začal s běháním.
Tenhle sport byl do té doby v naší rodině naprosté tabu.
Já jsem ho pokládala za naprostého blázna - skákání v tělocvičně do rytmu aerobikové hudby byl pro mě vrchol dřiny a nedovedla jsem si představit, že bych šla někdy dobrovolně běhat. (Taťka tenkrát chodil na desítku, což byla pro mě nepřekonatelná a ultradlouhá vzdálenost)

Ani nevím, jak se to stalo, ale jednou jsem vyrazila s ním. Uběhla jsem pět kilometrů a celý zbytek dne jsem ležela na gauči s nožkami nahoře. Byla jsem naprosto vyřízená!
Přesto jsem za pár dní vyrazila běhat znova.
A pak znova.

A najednou jsem opustila od těch svých aerobiků, protože mě běhání naprosto pohltilo.

2010
Bylo mi sedmnáct a běhání už se stalo nezbytnou součástí mého života.
Těch deset kilo, co jsem v patnácti nabrala, už jsem měla dávno dole.
Změnila se mi postava i životní styl.(Toastíky k večeři už byly minulostí :))
Desítka už mi nedělala žádný problém a v tomto roce jsem si taky poprvé zaběhla svojí neoficiální první půlmaratonskou vzdálenost na cyklostezce z Děčína do Bad Schandau.
Běželi jsme spolu s taťkou - šli jsme si tenkrát prostě zkusit, zda ve zdraví uběhneme jednadvacet kilometrů. Pamatuji si, že mi naši po uběhnutí této první dvacítky koupili mé první pořádné běžecké boty - předtím jsem běhala v neznačkových šlupičkách.

2011  
Zaběhla jsem s taťkou svůj první půlmaraton. Pražský půlmaraton, čas: 2:05
Byla jsem šťastná, ale neskutečně vyřízená. Tenkrát jsem si říkala, že to je moje maximum a že víc kilometrů v kuse nikdy v životě nedám.

2012
Zaběhla jsem svůj druhý pražský půlmaraton.
Byla jsem o něco méně vyřízená než o rok předtím, ale pořád jsem si myslela, že jsem dosáhla svého životního běžeckého maxima.

2013
Nic zvláštního se nedělo.
Pořád jsem běhala, ale tak trochu jsem "zakrněla". Nikam jsem se neposouvala, neměla jsem žádný konkrétní cíl. Prostě jsem si pobíhala pro radost a pro udržování postavy.

2014
V lednu tohoto roku jsem odfrčela na pět měsíců na Taiwan. Zde jsem se sblížila s mou milou kamarádkou Káťou a společně jsme upekly plán, a sice, že si zde v Asii zaběhneme svůj první maraton.
Přiznejme si to - Káťa mě do maratonu tak trochu uvrtala.
Já jsem si pořád myslela, že tuto královskou metu nemůžu nikdy v životě pokořit. Ale měly jsme více než dva měsíce na pečlivou přípravu, navzájem jsme se podporovaly, a tak jsme v dubnu 2014 uběhly svůj první maraton jak mávnutím kouzelného proutku.
No dobře - tak jednoduché to zas nebylo. 45°C a stoprocentní vlhkost nejsou úplně ideální podmínky pro první maraton. Ale my jsme to zvládly a odvážely si z Taiwanu o jeden nevšední zážitek navíc. :)

2015
V tomto roce jsem odjela na semestr do Finska. Jelikož jsem zde měla často dlouhou chvíli, začala jsem své výběhy čím dál víc prodlužovat.
Začala jsem skrze běhání poznávat místní lesy a kopce. Pořídila jsem si trailové boty a najednou se mi už úplně přestalo chtít běhat po silnici. V lese se sice kilometry načítaly o něco pomaleji, ale bylo mi zde mnohem lépe. Přestaly mě bolet klouby a díky velkému navýšení kopcovitých terénů se mi rapidně zvýšila fyzička. Běhání v lese jsem si tu zkrátka naprosto zamilovala a nechápala jsem, jak jsem mohla běhat šest let skoro jenom po silnici :)
Když byl ve Finsku extrémně nudný týden, zvládla jsem cca 80 kilometrů týdně.

A někdy v zimě jsem vyplnila přihlášku na Jizerský ultratrail. Uznávám, že to bylo trochu troufalé - běhám sice dost, ale na správné ultramaratonské tréninky je to pořád málo. Navíc jsem za sebou měla pouze jeden jediný maraton, pár tréninkových třicítek, ale nic víc.
Přesto jsem se postavila na start Jizerského ultratrailu a ve zdraví ho doběhla. (O tom si ale můžete počíst ZDE)

Myslím, že se mi uběhnutím svého prvního ultramaratonu otevřely dveře do další běžecké dimenze.

Nyní se na sobě snažím trochu pracovat - resp. na tom, aby měly moje tréninky nějaký řád, abych se zlepšovala, ale aby mi stále přinášely 100% radost. (O tom, jak a kolikrát týdně teď trénuji, napíšu příště)
Včera jsem zaplatila startovné na svůj II. ultramaraton, který se koná již za necelý měsíc. A stále mě láká Stovka podkrkonoším, kterou pořádá jeden můj známý a taky nějaký triatlon. Ale to bych se musela nejdříve naučit pořádně plavat. Tak uvidíme. :)

Gratuluji vám, pokud jste můj běžecký příběh dočetli až do konce a moc ráda si počtu Vaše běžecké (i neběžecké) story:)

Víkendové vandrování po Lužických horách

O minulém víkendu jsme v tříčlenné skupince vyrazili na dvoudenní vandr - našim cílem byly opět Lužické hory, o kterých poslední dobou píšu poměrně často. (Viz minulý článek o výběhu na Jedlovou)
Důvod je prostý: jsou krásné, ne tolik náročné a máme je doslova "za barákem".

V sobotu ráno jsme se nechali vlakem dovézt pod Jedlovou a s krosnami na zádech se vydali po červené turistické značce vedoucí po lužické hřebenovce. Během soboty jsme postupně zdolali tři lužické sedmistovky: Jedlovou, Luž a Hvozd.
Ten den bylo dobrých 35°C ve stínu, a tak jsme nikam nespěchali, pochodovali v mírném tempu a za každý zdolaný vrchol se odměnili nějakým dobrým nápojem (nebo obědem) v hospůdce.
Za sobotu jsme ušli zhruba 22 kilometrů s více než kilometrovým převýšením.

V sobotu večer, poté, co jsme sestoupali z vrcholku Hvozdu do vesničky Krompach a dali si večeři v mírně zaplivané hospodě, jsme se začali poohlížet po nějakém vhodném místě, kde přespíme.
Velmi brzy jsme našli pěkný plácek na kraji lesa, kde jsme se zakempovali  a postavili provizorní "domeček" pro případ, že se večer přiřítí bouřka.
Bouřka naštěstí nepřišla a my jsme se v lesíku krásně vyspali!

Bylo to moje první spaní pod širákem v životě a moc se mi líbilo. (Pominu-li fakt, že jsme měli karimatky položené mírně z kopečka, takže jsem se ráno probudila úplně na jiném místě, než jsem večer usnula:))

V neděli ráno jsme se probudili kolem sedmé hodiny a s pomocí plynového vařiče si připravili ranní kávu a snídani. Nesla jsem si s sebou instantní rýžovou kaši od firmy Mix it, na kterou jsem se neskutečně těšila. Bohužel, tentokrát musím být velice kritická: firmu Mix it mám moc ráda, ale tahle kaše se skoro nedala jíst. Bylo z ní cítit něco umělého a to já nerada.
Donutila jsem se sníst pár lžic a poté jsem s úspěchem vyškemrala od Tedeáše dva chleby s paštikou. A jak mi chutnaly! :)

Po snídani jsme sbalili, uklidili náš "tábor" a vydali se zase na cestu. Na druhý den jsme měli opět naplánovanou zhruba dvacetikilometrovou, kopečkovitou štreku. Naše kroky vedly směrem Krompach -  vodní nádrž Naděje - Rousínov - Svor - vrchol Klíč - Kytlice.

Cesta nebyla tak náročná. Čekal nás jen jeden výstup, na Klíč.
Přesto se mi šlo docela ztěžka. Bolely mě nohy a připadalo mi, jako by mi dal někdo do batohu kamení.
Na druhou stranu to byla výborná zkouška, protože už za necelý měsíc budu s batohem na zádech pochodovat po Tatrách.

Na vrcholku Klíče jsem byla poprvé a byla jsem mile překvapená, jaký je zde krásný výhled.
Poté, co jsme se pokochali výhledem, nás čekalo už jen posledních šest kilometrů do Kytlic. Těch šest kilometrů bylo sakra dlouhých, to vám povím!

Do Kytlic jsme dorazili ve tři hodiny odpoledne a měli jsme necelé dvě hodiny času do odjezdu našeho vlaku. Za ty dvě hodiny by se dalo domů dojít pěšky, ale na to už jsme neměli ani pomyšlení, a tak jsme je přečkali v hospůdce u pána, který sice uměl dobře vařit, ale byl neskutečně nepříjemný a neochotný.:)
Tadeáš, můj přítel, konstatoval, že vypadám mnohem unaveněji a hůře než po doběhnutí Jizerského ultratrailu. Měl naprostou pravdu!Vandr jsem si strašně moc užila a ještě než jsme ho dokončili jsme už začali plánovat, kam pojedeme příště.
 ALE bylo to v tom vedru a s těžkým batohem na zádech fakt náročné a opravdu mě to zmohlo víc než jednodenní, skoro sedmdesátikilometrový JUT. :)