Cesta plná pohrom aneb když se vám nalepí smůla na paty…

Tenhle článek jsem rozepsala už v letadle. Spolucestující, kteří seděli vedle mě, se sice netvářili moc nadšeně, když jsem je začala přeskakovat, následně hrabat v kufru v úložném prostoru nad hlavami svůj notebook, a když jsem ho úspěšně vyhrabala, zase jsem je musela požádat, aby se zvedli a pustili mě na mé místo k okýnku. Ale já jsem si prostě nemohla pomoct a chtěla jsem ho napsat teď, hned, ještě za tepla.

Cestuji na Velikonoce na devět dní domů.  Hurá, hurá, hurá – Finsko je fajn, ale přijde to vhod, načerpat trochu českého vzduchu na zbytek pobytu. 

Aby cesta vyšla co nejlevněji, jela jsem nočním autobusem do Helsinek a poté letadlem přes Frankfurt do Prahy. 

První šok nastal, když jsem v Kuopiu v jedenáct hodin večer vylezla z bytu a vydala se na autobus: venku napadly dobré tři centimetry sněhu. 

Věděla jsem, že mám v Helsinkách ráno dost málo času na přesun na letiště a začínala jsem dělat katastrofické scénáře, že bude mít autobus určitě zpoždění a letadlo mi uletí. 

Cestou do centra dostalo naše MHD strašný smyk. To se mi nikdy nestalo, dostat smyk v autobuse. Rozhodně to nebylo nic příjemného.

Dojela jsem na kuopijské náměstí a vydala se na autobusové nádraží. Už jsem tam šla asi třikrát, tentokrát jsem asi přemýšlela kolenem nebo jsem byla moc ospalá. Každopádně se stalo to, že jsem odbočila do špatné ulice a tak trochu zabloudila! 23:45, za 15 min odjížděl autobus a já nevěděla, kde jsem. 

Panika? 

Trochu. 

Brzy jsem se ale zorientovala, trochu přidala do kroku a na autobusák jsem dorazila celá zadýchaná právě v momentě, kdy náš obří, dvoupatrový autobus směřující do Helsinek přijížděl.

Když jsem viděla, že ho řídí holka asi tak stejně stará jako já, polkla jsem naprázdno a moje katastrofické scénáře ještě zesílily. 

Chápejte...3 cm sněhu na silnici, chumelenice, noc, času nebylo nazbyt... no prostě bych byla klidnější, kdyby mě vezl nějaký chlapák. 

Slečna se ale nezdála a do Helsinek mě dovezla rychle, bezpečně a dokonce o půl hodiny dříve! V duchu jsem se jí omluvila za tu prvotní nedůvěru. Ačkoliv jsem si v autobuse zabrala celou zadní pětku, abych se mohla natáhnout a spát, neusnula jsem ani na minutu, protože jsem byla celá nervózní a navíc kousek ode mě někdo děsně chrápal. Korunu tomu nasadilo mimino, které se během cesty v posr..., takže to zamořilo celý autobus.

No nic - do Helsinek jsem dorazila nevyspalá a vypadající jak zombie, ale byla jsem šťastná, že jsem zde na čas a že v klidu stihnu letadlo. 

Autobus z centra na letiště je rychlý a pohodlný - za 20 min je člověk na místě. Pokud ovšem netrefí špatný terminál. Já blondýna jsem se nepodívala, ze kterého terminálu mi letadlo letí, samozřejmě jsem vystoupila na tom špatném, takže jsem si udělala menší ranní  procházku po letišti. Naštěstí to ale nebylo tak daleko, takže no stress.

Letadlo do Frankfurtu odletělo na čas v půl osmé ráno, prostě pohoda. Byla jsem trochu unavená z té noční cesty, ale těšila jsem se domů a vychutnávala si (byť hnusnou) kávičku v letadle. Po dvou hodinách letu jsme měli začít přistávat. To se ale bohužel nestalo: pilot kvůli silnému větru přistát nemohl, a tak jsme přes hodinu kroužili někde nad Frankfurtem a čekali, až ten silný vítr přejde. Lidi okolo mě začínali být nervózní, že nestihnou navazující let - já jsem byla v klidu, protože jsem měla pořád tři hodiny času. 

Pak jsme začali přistávat. 

A já jsem poprvé v životě zažila, co to je, mít strach v letadle. 

Děsné turbulence, letadlo se zmítalo ve větru a lidi okolo mě začínali křičet a brečet. No jako dobrý.

Já jsem nebrečela, ale seděla jsem zařezaná v sedačce a ani nedutala. Prostě... letěla jsem už hodněkrát, ale ještě se mi nestalo, aby se letadlo propadlo o dobré dva metry a u toho se celé klátilo. 

Fakt jsem si už přála, abychom v pořádku přistáli.

Po cca deseti minutách tohoto "adrenalinu" jsme přistáli. Hodně tvrdě, ale přistáli. Fakt se mi ulevilo. Lidi okolo mě ubrečený - nevím, jestli to bylo kvůli těm turbulencím nebo kvůli strachu, že nestihnou navazující let, nicméně atmosféra nebyla nic moc. 

Ve Frankfurtu foukal fakt silný vichr. Na tabuli příletů a odletů nebyl snad žádný let na čas: ty šťastné lety byly zpožděné, ty smolnější byly zrušené úplně. Já jsem si šla dát něco k jídlu (mimochodem - ve Frankfurtu na letišti mají výborné bistro s polívkami a zapečenými bagetami. A byla jsem ve svém živlu, protože přestože jsem byla na jednom z největších světových letišť, bylo to levnější než ve Finsku!) a čekala, až ohlásí nějaké informace k mému letu, který měl letět za dvě hodinky. 

Servírovali nám to postupně. Prý: opozdíme se o půl hodiny. Za půl hodiny nám oznámili, že se opozdíme za další půl hodiny. Za půl hodiny nám řekli. že se o opozdíme o další půl hodiny a po asi třech půlhodinách nám slavnostně oznámili, že teda můžem jít do letadla.

Jupí!

Jenže... Nahnali nás do letadla a tam nám řekli, že stejně ještě musíme čekat, než se zlepší počasí. Což prý bude tak dvě hodinky. Moc jsem tedy nechápala, proč nás do toho letadla posadili. 

Každopádně, přestože jsme byli stále na zemi, letušky začaly servírovat sendviče a pití. A po kafíčku je život hned hezčí, takže nakonec ty dvě hodiny docela utekly. (Asi proto, že jsem rozepsala tento článek)

Se skoro pětihodinovým zpožděním jsme po čtvrté hodině odpoledne vzlétli! Myslela jsem, že se toho nedočkám, ale dočkala jsem se! 

Největší chudák byl ovšem můj tatínek, který celé to odpoledne čekal na letišti, protože jsem samozřejmě měla přiletět o pár hodin dříve. 

Čtyřicetiminutová cesta do Prahy a následně dvouhodinová cesta autem domů už proběhla bez pohrom. Byla jsem šťastná, že jsem v Čechách a že jsem to přežila! 

Cesta z Finska, které je skoro "za barákem" mi zabrala jen o kousek méně času, než cesta z Taiwanu. Ale stálo to za to.

A vlastně se nic tak hrozného nestalo - nepřišla jsem o žádné peníze a doletěla jsem domů v pořádku. Taky mi ten let mohli zrušit a to by bylo horší. :) 

A takové velké turbulence....teď to beru jako nově prožitý adrenalinový zážitek.