Velká radost z malého běžkování

Když jsem se balila do Finska, měla jsem v plánu, vzít si s sebou běžky. Nakonec jsem si však vzala pouze své běžkařské boty, protože jsem usoudila, že bude asi výhodnější, když si běžky ve Finsku půjčím nebo nějaké staré koupím, než abych je připlácela jako další zavazadlo.
Když jsem ale viděla, že je Kuopio samý kopec, na běžky jsem se vykašlala a chodila jsem (a stále chodím) běhat po svých. Na běhání je to tady totiž opravdu skvělé: mám zde několik tras dlouhých v rozmezí 10-20 kilometrů a každý den tedy víceméně běhám jinou trasu, na kterou mám zrovna náladu. A až roztaje sníh a půjde běhat v lese, to bude teprve paráda!

Na běžky jsme vyrazily s kamarádkami jednou v únoru, a to na zamrzlé jezero. Bylo to fajn, ale přeci jen, holky stály na běžkách poprvé, takže se nejednalo o žádné velké a dlouhé poježdění.

Tento víkend jsem však měla poměrně volný a nevyužitý, navíc jsem byla strašně natěšená na středu, až pojedu do Helsinek a setkám se zde se svojí mamkou, takže jsem chtěla co nejvíce ukrátit čas.
Půjčila jsem si tedy od jedné kamarádky běžky. Byla jsem však varována, že jsou na běžkování příšerné podmínky (počasí nad nulou, sníh místy mokrý, místy zledovatělý) a že se tím pádem pěkně nadřu.
V pondělí jsem vyrazila jen na asi tříkilometrové kolečko kolem naší čtvrti, protože jsem už ten den měla v nohách přes hodinu běhání a chtěla jsem spíše vyzkoušet sněhové podmínky. Ano, nadřela jsem se, protože většina trasy vedla do kopce, běžky mi podkluzovaly a tak jsem musela více makat rukama, ale bylo to super!

V úterý, tedy včera, jsem se rozhodla jít zas. Tentokrát jsem si na svůj "výlet" vyhradila celé odpoledne. Neměla jsem žádný cíl, prostě jsem si řekla, že pojedu tam, kam mě povede vyjetá stopa a budu doufat, že se v lese neztratím. Ve Finsku jsou totiž opravdu rozlehlé a husté lesy, je zde ale ohromné množství běžkařských stop.
Jela jsem a jela hustým lesem, všude bylo ticho, nikde ani živáčka...no prostě nádhera! Sice už sníh opravdu nebyl nejkvalitnější, ale byla jsem v takové euforii, že mi to vůbec nevadilo :) Dala jsem za dvě hodiny jedenáct kilometrů, ale podotýkám, že jedenáct poměrně náročných kilometrů: trasa buď vedla do kopce nebo z kopce, rovinky bylo minimum.
Se sjížděním z kopce nastal trochu problém: kdo mě zná, tak ví, že mám strašný strach, sjíždět na běžkách byť jen sebemenší kopečky. Na snowboardu vám sjedu cokoliv, ale jakmile mám na nohou běžky, mám pocit, že při jízdě z kopečka si buď zlomím nohu nebo běžky a většinou je můj strach silnější a běžky si radši sundám a kopeček sejdu. JENOMŽE - na trase mého včerejšího výletu bylo sjezdů z kopečka opravdu požehnaně.
Nejprve jsem si myslela, že to nedám a že si budu muset běžky pokaždé sundavat, ale pak jsem si řekla "Verunko, jseš sama v celým lese, to je prostě nejlepší šance, naučit se sjíždět na běžkách z kopečka. Nikdo tě tady nevidí, navíc budeš jak debil, když si budeš běžky pořád sundavat a nandavat."
 ...A ano, poslechla jsem svůj vnitřní hlas a pomaloučku, v pluhu, jsem se vydala dolů z kopečka. A ono to šlo! Měla jsem ohromnou radost a během svého malého výletu jsem takhle sjela asi deset kopečků. Možná víc. Jen v jednom jediném, který byl opravdu hodně prudký a dlouhý, jsem si ty lyže sundala.

Projela jsem se tedy krásnou přírodou a měla jsem celý den (a stále ještě mám) ohromnou radost, jak jsem překonala samu sebe. Já vím, že si možná říkáte "co je na tom, jezdit na běžkách z kopce?", ale kdo byl se mnou někdy běžkovat, tak ví, že pro mě to doposud opravdu problém byl.

Mám tedy ze svého běžkování velkou radost a doufám, že na běžky ještě vyrazím, než definitivně sleze sníh. Na druhou stranu si ale nadávám, jaké jsem telátko, že jsem krásu finského běžkování neobjevila dřív, když tu bylo více sněhu a lepší zima. Teď už je přeci jen březen a ze sněhu se stává spíše břečka.
Kdybych poznala dříve, že jsou běžkařské trasy ve finských lesích tak krásně upravené a dechberoucí a že ty kopečky nejsou tak hrozné, rozhodně bych si ty běžky v lednu bývala byla pořídila. Teď už to nemá moc cenu. Ale chybami se člověk učí a já tedy aspoň můžu poradit těm, kteří pojedou na Erasmus do Kuopia v příštích letech, že pořídit si tu běžky rozhodně stojí za to :)

Tahle fotka není z Finska, nýbrž z Ovesné z roku 2013, ale je to moje oblíbená a hodí se k tématu, takže jsem si jí neodpustila :)