úterý 17. února 2015

Ice climbing aneb jak jsem lezla po ledopádech :)

Dneska nám odpadla škola: obě univerzity, které se v Kuopiu nachází, totiž uspořádaly sportovní den. Sportovní dny jsem jako malá na základce a na gymplu opravdu nenáviděla, protože jsme většinou museli celý den běhat, hrát míčové hry nebo nedejbože tancovat na "diskotéce" uspořádané v tělocvičně.
Tady to však bylo jinak: mohli jsme si vybrat z hromady aktivit - třeba jet lyžovat, bruslit nebo taky být doma a nedělat nic. Nebylo to zkrátka povinné, jako za mých mladých let.:) Já jsem si vybrala velice zajímavou a netradiční aktivitu: Ice climbing, aneb lezení po ledopádech.
Jedná se o sport, který člověk jen tak nevyzkouší, protože je k tomu potřeba poměrně drahé vybavení a taky pořádná instruktáž. V rámci sportovního dne byla možnost zúčastnit se na jedno odpoledne kurzu Ice climbingu za docela dobrou cenu, tak jsem po tom samozřejmě hnedka skočila.

Bylo nás dohromady deset + dva instruktoři. Ledopád, po kterém jsme lezli, se nacházel v lese nedaleko našeho bydliště. Už samotná cesta lesem byla velký zážitek! Miluji chození do lesa a doma jsem v něm pečená vařená. Z finských lesů mám ale docela respekt: jsou hluboké, není tam žádné pořádné turistické značení, všude je spousta sněhu a taky zde prý žijí vlci a medvědi.



Instruktoři nás tedy dovedli k šestnáct metrů vysokému ledopádu, po kterém jsme měli lézt. Dostali jsme pokyny, co a jak. 
Nejdůležitější pokyn jsme ovšem dostali mailem ještě před samotným kurzem: nezapomenout na termosku s horkým čajem, náhradní rukavice, co nejteplejší ponožky, ale hlavně, hlavně se strašně moc teple obléct, protože budeme 4 hodiny postávat venku a kromě momentu, kdy budeme lézt, se nebudeme moc hýbat. 
Vzala jsem je za slovo: jedno teplé termotriko, druhé teplé termotriko, běžecká bunda, teplá šála kolem krku, a přes tyto vrstvy ještě moje nejteplejší růžová bunda, kterou mám. Na nohách jsem taky měla dvě vrstvy kalhot a na hlavě šátek a čepici. Oblečení jsem tedy rozhodně nepodcenila. 
Na hlavě jsme ještě museli mít po celou dobu přilby, kdyby začal zeshora padat nějaký led.   



Na ledopádu byla natažená dvě lana, takže mohli vždycky současně lézt dva lidé. 
A jak se takové lezení po ledopádu liší od lezení po skále? 
Tak především v tom, že na nohou máte klasické lyžařské přeskáče a na nich přidělané mačky, kterými ze "zabodáváte" do ledu a díky tomu tak nekloužete. No a v každé ruce držíte cepín, který taky musíte pokaždé zabodnout do nějakého vhodného místa nad sebou a poté se přitáhnout. Jištění na laně je víceméně stejné, jako při klasickém lezení :) 

Bláhově jsem si myslela jsem, že si každý z naší desetičlenné skupinky vyleze ledopád za odpoledne aspoň pětkrát. Ale houby! Vylezla jsem to (stejně jako většina ostatních) jednou a byla jsem ráda. A hned řeknu proč: 
Nebylo to pro mě zas až tak moc fyzicky náročné - ne že bych byla nějaký zkušený horolezec, ale v létě chodím na ferraty a párkrát do roka zajdu na stěnu, takže nějaký ten základ mám. 
Ale měla jsem jeden velký problém: moje šílené, špatně se prokrvující prsty. Už jsem zmínila, jak moc jsem byla nabalená. Na rukou jsem měla lyžařské rukavice - ty nejteplejší, co tady mám. Ale já mám se svými prsty prostě trable - bývá mi na ně zima, i když mám sebeteplejší rukavice.
Cepín byl z nějakého kovového materiálu a strašně, ale fakt strašně mě studil do rukou. Trvalo mi to cca 15 minut, než jsem se vydrápala na vrcholek ledopádu a ke konci už byly moje prsty doslova paralyzovány, nemohla jsem s nimi vůbec hýbat a skoro jsem přemýšlela, že to vzdám :) Bylo to strašně moc těžký, dát do zmrzlých rukou sílu, rozmáchnout se a zabodnout cepín pevně do nějakého místa. Ale dala jsem to a vylezla jsem až nahoru! 



Další oříšek byl, dostat se zpátky dolů. Znělo to jednoduše: prostě se opřít, nohy umístit kolmo k ledopádu a nechat se instruktorem slanit. Já jsem se však cesty dolů bála ještě víc než cesty nahoru - neměla jsem zkrátka důvěru, opřít se do sedáku a postavit se kolmo ke skále. Nepřidaly tomu ani ty moje zmrzlé prsty, ve kterých jsem musela pevně držet cepíny. Trochu jsem se obávala, abych si je nevrazila do oka :) No, nakonec jsem se dolů dostala, ale trvalo mi to snad ještě déle než cesta nahoru :) 
Když jsem se dostala dolů, byla jsem nesmírně šťastná, že jsem to (bez újmy) zvládla a dokonce mě i ty prsty přestaly bolet. 
Trvalo to celkem 3 hodiny, než jsme se všichni vystřídali, takže teplé oblečení a termoska s čajem byli opravdu opodstatněné. Ale strašně moc to uteklo: bylo zajímavé, dívat se na ostatní a taky byla nedaleko ledopádu jeskyně, kterou jsme během odpoledne prozkoumali.

Zkrátka: přestože to bylo velmi náročné, jsem moc ráda, že jsem se kurzu Ice climbingu zúčastnila. Byl to zase nový a velký nevšední zážitek a zase jsem posunula své limity o kus dál. :)
A vzhledem k tomu, že dnes bylo úterý a v úterý máme na kolejích pokaždé zdarma saunu, jsem se už stihla dokonale vysaunovat a na tu zimu, která mi odpoledne byla, jsem už zapomněla :)

neděle 15. února 2015

Restaurant day v Kuopiu

Dneska se konal v mnoha zemích světa tzv. "Restaurant day".
Jedná se o gurmánskou akci, která byla započata v roce 2011 a nyní se stává víc a víc populární. Spočívá v tom, že v tento den si každý, kdo umí připravit nějakou specialitku, může na jedno odpoledne otevřít svojí "restauraci", aniž by k tomu potřeboval jakékoliv povolení.
Může to být u vás doma, ve stánku na náměstí nebo na dece v parku - prostě kdekoliv si zamanete. Zaregistrujete se na stránku www.restauranday.org, vymyslíte nějaké dobré menu, nasadíte přiměřené ceny, hodíte údálost na Facebook a pak už jen můžete čekat na hladové zákazníky.

No, po přečtení mého úvodního odstavce si asi říkáte, že už v tom mám určitě dlouholetou praxi. Omyl! Gurmánské akce a festivaly sice vymetám, jak se dá, ale Restaurant day jsem se dnes zúčastnila úplně poprvé v životě. (A ještě k tomu pouze jako konzument, ne jako kuchař) 
Ne že by zůstávala Česká Republika s touto akcí pozadu, ale 90% "restaurací" je vždy situováno do Prahy.
Asi před měsícem se mi na Facebooku objevila pozvánka na Restaurant day tady v Kuopiu. Facebook je totiž chytrý a filtruje vám reklamy a pozvánky na události podle toho, co vás zajímá, (na co klikáte, co hledáte apod.) no a protože velmi často navštěvuji různé gurmánské blogy a weby, nemůžu se divit, že mi vyskočila pozvánka právě na tuto akci. :)
V Kuopiu byly při této příležitosti otevřené celkem 3 "restaurace". (Samozřejmě, opravdových restaurací je to spousta, ale teď myslím ty, které si otevřeli gurmánští nadšenci jen kvůli této příležitosti) Původně jsme s kamarádkou, se kterou jsme se na Restaurant day vydaly, věděly jen o dvou:
-  O skupince Vietnamců prodávající své spring rolls, kynuté knedlíčky, banánový dezert a kuřecí polívku.
- O skupince Finů, kteří upekli cheesecake, buchtu chutnající jako Kinder čokoláda, slaný koláč, nějakou domácí pizzu, domácí sušenky a kávu.
Obě tyhle skupinky měly svoje provizorní "restaurace" postavené v jinak nepoužívaných, vybydlených prostorách v centru města. Na pultech měli rozestavěné svoje specialitky a všude okolo byly stoly, židle nebo polštářky, kam si člověk mohl sednout a jídlo si vychutnat.
Ochutnala jsem jeden masový a jeden vegetariánský knedlíček (A u toho jsem nostalgicky zavzpomínala na skvělou knedlíčkárnu na rohu v Hualienu :), spring rollky, slanou buchtu a pizzu. Vietnamské jídlo bylo průměrné, finský slaný koláč byl skvělý. 
Od kamarádky jsem ještě ochutnala Kinder-čokoládovou buchtu, která byla úplně excelentí a chutnala doslova, opravdu jak pravá Kinder čokoláda! Docela by mě zajímal recept. 

Byly jsme docela plné a už už jsme chtěly jet domů, když v tom jsme se daly do řeči s nějakýma Finkama a ty nám řekly, že tohle není jediné místo, které dneska provozuje "restauraci". Začaly jsme se samozřejmě hnedka zajímat, kde se nachází to druhé místo. A měly jsme štěstí - bylo to asi jen 10 minut chůze, takže jsme se tam navzdory plným žaludkům vydaly. 
Další "restaurace" byla v nenápadném dřevěném domě. Před dveřmi měli ještě víc nenápadnou cedulku a na ní napsané menu. Vešly jsme dovnitř a nestačily jsme zírat - bylo to doma u jedné starší paní. 
Myslela jsem si, že Restaurant day je spíše záležitost mojí generace, ale my jsme se najednou ocitly u minimálně šedesátileté babči! Měla krásný byt - starý, s vysokými stropy, ale všude byly obrázky a sošky Buddhy, polštáře, na které si člověk mohl sednout, hudební nástroje, zajímavé obrazy...prostě nádhera. A jak to tam vonělo! Ta paní totiž připravila nějakou indickou čočkovou polévku, semínkový chleba s rajčatovým a bazalkovým pestem a palačinky s fíkovou náplní. A všechny tyhle pokrmy daly dohromady velice lahodnou vůni.
Daly jsme si ty palačinky a opět musím říct, že byly výborné! Seděly jsme u jídla na koberci a mělo to fakt suprovou atmosféru. Na spodní fotce je vidět ten chleba s dipy :) 



Paní kuchařka - paní domu nám povídala, že má dceru v Barceloně, která v tuhle chvíli provozuje u sebe doma taky podobnou "restauraci". (Ještě nám povídala, že je gynekoložka a že se specializuje na domácí porody, kdybysme prej někdy potřebovaly pomoct. Ne, díky :)) 

No, z Restaurant dne jsme zkrátka odcházely s blaženým pocitem a s plným břichem.
Další Restaurant day se koná 16.5. 
A víte, co je nejlepší? 
Že 16.5 se také běží v Helsinkách půlmaraton! A bude to můj poslední víkend ve Finsku před odjezdem domů, takže jsem si už udělala dokonalý plán: Pojedu do Helsinek na půlmaraton a vyběhané kalorie doplním tím, že se zúčastním Restaurant day v samotných Helsinkách, kde bude "restaurací" asi mnohem, mnohem víc. 
Už se těším. :)

neděle 8. února 2015

Moje poprvé: Acro jóga

Kdo mě zná, (a nebo kdo čte pozorně tento blog) tak ví, že jsem ve svém životě měla několik období, kdy jsem cvičila jógu. Bylo to hlavně před maturitou a potom na Taiwanu. Ale vždycky jsem pak z nějakého důvodu přestala.
To byla ohromná chyba, protože jak už jsem zmínila v nějakém z předešlých článků, jóga nejen, že zklidňuje mysl, ale taky má obrovské účinky na kvalitu běhání. (Teda alespoň v mém případě:)) 
A možná, že je to jen moje sugesce, ale od té doby, co jsem se do jógy obula tady ve Finsku znova, pořádně  a (snad už) napořád, mi připadá, že toho víc uběhnu a že mám mnohem větší sílu.
 Konečně nemám problém bez zastávky vyběhnout nějaký ten delší kopec a tak.

Jóga samozřejmě není pro každého - spoustě lidem připadá nudná a já jim to neberu. Mně zase připadá vrcholně nudné chodit do posilovny, nebo zkrátka jakkoli posilovat. (Ačkoli vím, že bych to taky potřebovala) Kromě toho, že se člověk příjemně zrelaxuje a protáhne, může skrze jógu velmi lehce testovat hranice svých - pohyblivých - možností a posouvat se dál.

Úplnou náhodou jsem tady v Kuopiu ve Finsku objevila facebookovou skupinu s názvem Acro jóga. Nevěděla jsem pořádně, co to ta acro jóga vlastně je, ale  měla jsem tušení, že to bude něco moc moc zajímavého, a tak jsem se do skupiny přidala.
Záhy jsem zjistila, že je to druh jógy, který se cvičí zpravidla ve dvojici a je to takový mix jógy, relaxace, srandy a akrobacie. V Čechách bohužel zatím není moc rozšířený - podle internetu se cvičí pouze v Praze a v Brně.

Když to někdo už dobře umí, může to vypadat třeba takto.

Většinou jsou ke cvičení acro jógy potřeba tři lidi:
- Základ (ten, co leží na zemi)
- Flyer (ten, co je ve vzduchu)
- Spotter (ten, co jistí a případně přidržuje, aby nedošlo k nějakému pádu nebo zranění)

 Inu, přidala jsem se ještě se dvěma kamarádkami do facebookové skupiny a zanedlouho jsme dostali zprávu, že se bude konat první letošní lekce. Připadalo to zrovna na 7.února, tedy na můj svátek. Strašně jsem se těšila, ale zároveň jsem očekávala, že tam budu nejhorší a že nikdy v životě nezvládnu takové hezké a dechberoucí pozice. 

Acro jógu učil mladý pár a bylo vidět, že se jí už nějaký ten pátek věnují. Rozdělili jsme se do dvojic a po rozcvičce a protažení jsme se začali od píky učit. Byla jsem ve dvojici s Rahulem, Indem, který v Kuopiu předcvičuje normální jógu, tudíž měl sílu a nebyl to úplný začátečník. 
Někteří byli ve dvojici holka-holka - je to sice lepší pro toho, komu vadí jít hnedka to takovéhleho "intimnějšího" cvičení s někým, koho sotva znáte, ale je to horší v tom, že holka má obecně menší sílu a tak může mít třeba problém, udržet tu druhou na svých nohách. Ze začátku jsem samozřejmě byla trochu v rozpacích, jelikož jsem svého cvičícího parťáka moc neznala, ale brzy to ze mně opadlo, protože byla při cvičení velká sranda.

Začali jsme od nejjednodušších pozic, tzv. létání.
Postupně jsme zvládli i to, že jsem měla ruce natažené přes sebou a tudíž jsem balancovala bez jakéhokoli držení. Potom jsme pokročili k tomu, že můj parťák natáhl jednu nohu, takže jsem svojí váhu musela přesunout na jednu půlku těla a udržet se jen na jeho jedné noze. Světe, div se, zvládnout se to dalo!

Pak jsme se učili takovou "židličku" 

Potom takovouhle "královskou" pozici - ty nohy jsem měla potom ještě natažené, ale to už bohužel foťák nezachytil. 
Když jsme vypilovali všechny tyhle pozice, naučili jsme se takovou sestavu, ve které jsme plynule přešli z jedné do druhé a pak do třetí. Když nám to učitelé ukazovali, vypadalo to ohromně obtížně, ale pak jsme to zvládli, ani nevím jak. 

No a na úplný závěr jsme se učili toto:
Bohužel, fotku z téhle pozice nemám, tak jsme to musela pro lepší představu najít na googlu. Zvládla jsem to tak na 75% - nohy mi spotteři museli přidržovat a jakmile je pustili, začala jsem se asi tak za vteřinu kácet. Příště to chce vypilovat. 

Samozřejmě jsme všechny pozice zkoušeli i obráceně, tzn. že JÁ jsem dělala základ, ale to se bohužel nesetkalo s moc velkým úspěchem - můj parťák byl trošku (o dost) těžší, a tak jsem ho prostě na svých nohách neudržela. 
Z první lekce jsem odcházela nadšená na úplné maximum, že to snad už víc nešlo. Objevila jsem nového koníčka, jen musím doma sehnat někoho, kdo se mnou bude tohle cvičení praktikovat :)) 
Za měsíc máme další, tentokrát tříhodinový workshop a pokud bude zájem, slíbili učitelé, že se budeme scházet častěji. Už teď se nemůžu dočkat! 

A propos - hlásí se nějaký zájemci, kteří se mnou budou doma trénovat? :)