úterý 16. září 2014

Ústecký půlmaraton

14. září se konal čtvrtý ročník půlmaratonu v Ústí nad Labem. Tento půlmaraton je oceněn stříbrnou známkou kvality IAAF. (Světové maratony a půlmaratony jsou každoročně oceňovány známkami kvality - například Pražský maraton se pyšní zlatou známkou, což je opravdová rarita a pocta. Oceňuje se mimo jiné kvalita tratě, mezinárodní složení účastníků, padlé rekordy, občerstvení, další zázemí apod. Zdroj a více informací ZDE)
Nemohla jsem pochopit, jak může půlmaraton v jednom z nejošklivějších českých měst dostat takové prestižní ocenění. A protože mám Ústí nad Labem coby kamenem dohodil, rozhodla jsem se, že se na něj letos přihlásím. Nešlo o nic jiného, než o zvědavost - neměla jsem tentokrát ani žádného parťáka, ale řekla jsem si, že tam i přesto půjdu, protože mě ten závod prostě zajímá.

Vybíhalo se v pravé poledne. Do Ústí jsem přijela se známými o něco dříve, protože si bylo třeba vyzvednout startovní tašku. Celé dopoledne příšerně pršelo a temná obloha nenaznačovala ani v nejmenším, že by déšť mohl ustat. Měla jsem docela pochmurnou náladu a přiznám se, že se mi moc běžet nechtělo, přestože mi jindy běhání v dešti nijak zvlášť nevadí.
Když zazněl startovní výstřel a začala hrát Smetanova Vltava, dala jsem se spolu s ostatním tříapůltisícem běžců do pohybu. To, že se startuje za doprovodu Vltavy, jsem už znala z dřívějška z pražských půlmaratonů. Ačkoliv jinak nejsem žádný posluchač vážné hudby, v této chvíli se mi opět úplně rozbušilo srdce.
Vyběhla jsem tedy ve velkém dešti a zhruba po sto metrech už jsem měla totálně promočené boty. Louže totiž byly úplně všude. Bylo mi to ale jedno a jakmile jsem se prodrala davem lidí, nasadila jsem pěkně rychlé tempo. (Pro upřesnění - rychlé NA MNĚ. Jsem velký šnek a normálně běhám rychlostí cca 6 min/km. Teď jsem běžela rychlostí 5 min/km) Myslela jsem si, že v takovémhle tempíčku rozhodně nemůžu vyrdžet běžet celých jednadvacet kilometrů a že mi určitě v půlce dojdou síly.
To se ale nestalo! Na osmém kilometru jsem předběhla vodiče s časem 2:00. Strašně moc mě to nabudilo - přestože jsem půlmaraton běžela už poměrně hodněkrát, nikdy v životě se mi ho nepovedlo zaběhnout pod 2 hodiny. Viděla jsem však, že tentokrát je to reálné, a tak jsem se snažila nezpomalovat.



Největším "chytákem" ústeckého půlmaratonu je bezpochyby průběh chemičkou. Ústí nad Labem je nechvalně proslavené tím, že je zde velké množství továren a především zmíněná chemička. Pořadatelé závodu se z toho však rozhodli udělat atrakci a průběh areálem chemičky zařadili do závodní trasy. Byla jsem na to zvědavá a na běh skrze chemičku jsem se velmi těšila.
Chemičkou se probíhalo celkem dvakrát - na čtvrtém a na patnáctém kilometru. Bylo to opravdu zajímavé a bylo se pořád na co dívat! (přestože to nebylo nic hezkého a pro mé plíce ani nic zdravého) A krásně to v areálu chemičky vonělo. Teda aspoň mně - ostatní lidé většinou nadávali, jaký tam byl příšerný smrad.

Zdroj: IDNES


Další nevšední zážitek nastal, když se probíhalo cikánskou čtvrtí. Nikdy v životě jsem neviděla tolik cikánů pohromadě! (A ještě k tomu fandících cikánů) Špinavé ulice, polorozpadlé domy a v oknech nebo venku na ulici desítky romských spoluobčanů. Opět to nebylo nic pěkného, ale na druhou stranu - komu se takovéhle výjevy poštěstí vidět? :D
Romskou čtvrtí se stejně jako chemičkou probíhalo dvakrát. Po celou dobu tam byli přítomní policisté - pro jistotu.

Trasa půlmaratonu tedy rozhodně nebyla "krásná". (Nic proti Ústečákům, ale v Ústí člověk těžko najde nějaké krásné místo :)) Byla ale strašně moc zajímavá! Celou dobu se bylo na co dívat. Chemičkou si člověk zkrátka jen tak neproběhne, a právě ústecký půlmaraton je jediný na světě, který tuhle bizarnost jednou za rok umožňuje.

Do cíle jsem dorazila v čase 1:58. Byl to můj absolutní rekord - už jsem byla skoro smířená s tím, že půlmaraton pod dvě hodiny prostě nikdy v životě nedám. A dala jsem :) Měla jsem moc velkou radost - jednak z mého výkonu, ale také z fandění a podpory mých blízkých :) Bylo to zkrátka super!



Jo, a během závodu dokonce přestalo pršet.

pondělí 8. září 2014

Foodparade 2014

Foodparade neboli Festival jídla a pití se konal již počtvrté v zahradách trojského zámku v Praze. Dá se říct, že je to takový konkurent Prague food festivalu. Na Prague food festival jezdím téměř pravidelně už dlouhou řadu let, ovšem na Foodparade jsem letos zavítala poprvé. A byla jsem nadšená na úplné maximum!

Mé nadšení dosáhlo nebeských výšin zejména kvůli následujícím věcem: (nepočítám-li požitky ze samotných pokrmů)
1. Bylo zde málo lidí. Přesněji řečeno - bylo jich dost na to, aby se vytvořila příjemná atmosféra a aby to na festivalu dostatečně "žilo", ale nebylo jich tolik, aby se stály u jednotlivých stánků dlouhé fronty.
2.Kuchaři, baristé a další pracovníci ve stáncích byli moc příjemní, nenuceně lákali zákazníky a často si s vámi ještě stihli popovídat.
3.U každého stánku jsme dostali čistý příbor. Prague food festival byl dlouhá léta nechvalně známý tím, že lidé u vstupu dostávali  plastové příbory. (dokonce i já osobně jsem je předloni jako hosteska lidem rozdávala) Člověku se pak lehce stalo, že zamatlaný příbor někde odložil nebo vyhodil a nezbyla tedy jiná možnost, než si ho znovu za peníze koupit.
4.Bylo nádherné počasí.

Co se týče jednotlivých jídel, šly jsme na to s mamkou systematicky - žádné plácání pátého přes deváté, jako když jsme byly na food festivalu poprvé. Začaly jsme pěkně předkrmem a polévkou, pokračovaly hlavním chodem (resp. hlavními chody, protože jich bylo několik) a končily kávou a dezerty.
Ochutnávání začalo ve stánku restaurace Sushi time, kde jsme si daly polévku Tom Yam s kokosovým mlékem a kuřecím masem. Její chuť mě úplně na pár minut úplně vrátila zpátky do Asie. Po polívčičce následovaly dva kousky lososových spring rolls jako předkrm.


O předkrm č.2. se postaral stánek s francouzskými sýry President, kde jsme měly možnost zdarma ochutnat jejich produkty. Většinu z nich jsem už znala, mile mě však překvapil sýr s modrou plísní kombinovaný s fíky a také mazací sýr s vlašskými ořechy.


Jako hlavní chod č.1 jsem si vybrala pikantní chippotle burger z Burger Baru, od kterého jsem docela dost očekávala. Bohužel, byla jsem trochu zklamaná - maso špatné nebylo, ale houska byla poměrně tuhá a studená, s největší pravděpodobností z předchozího dne.


Hlavní chod č.2 byl mnohem lepší - byl to vlastně můj největší zážitek z celého festivalu. Foie gras, neboli husí jatýrka. Byla naprosto dokonale upravená, podávaná na  osmahnutých jablkách a cibulce. K tomu kus čerstvého, domácího chleba. Byla to má foie gras premiéra, čemuž se sama hrozně divím. Já, která už dávno ochutnala hada, švába, kachní pařát, zkrátka ledacos, jsem měla teprve včera poprvé husí jatýrka! Nechápu, jak jsem mohla žít s takovým nedostatkem.  
Netřeba říkat, že jsem se do nich okamžitě zamilovala.



Po porci jatýrek jsme už byly s mamkou docela plné, ještě však zbývalo mnoho věcí, co jsme chtěly ochutnat. Hlavní chod č.3. byl tedy ve stánku restaurace Intercontinental Prague - tataráček z hovězí svíčkové s kapary a grilovaná krevetka s guacamole. 



Po této náloži jsme už byly opravdu dost nacpané, a tak jsme se rozhodly směřovat k závěru, a to skrze nějakou sladkou tečku a dobré kafíčko. Sladké tečky jsme měla hned tři - první byla z restaurace U Modré kachničky: koláč s mákem a meruňkami marinovaný v medu a brandy. Ačkoliv moc nemám ráda mák, z tohoto koláče jsem byla unešená! Daly jsme si k němu cappucino z kavárny Můj šálek kávy, které bych přirovnala k jednomu z nejlepších v mém životě. A protože se mi u stánku Mého šálku moc líbilo, dala jsem si tam ještě čokoládovo-kávovou makronku jako sladkou tečku č.2.




Úplně závěrečnou tečku jsem si nechala do stánku s čokoládou Lindt. Už několik dní dopředu jsem se těšila, že se zde má kombinovat čokoláda s vínem. V záplavě dalších gurmánských zážitků jsem na to málem zapomněla - naštěstí jenom málem. Hořká Lindtka s mořskou solí v kombinaci s vybraným francouzským vínem se mi moc líbila. 


Po tomhle všem jsem byla fakt přejezená, a to jsme si všechno dávaly s mamkou napůl. Chtěla jsem ochutnat ještě mraky dalších věcí, ale to bych musela mít prasečí žaludek. Kromě stánků samotných restaurací tu zde bylo ještě mnoho stánků, kde se prodávaly různé domácí uzeniny, sýry, sladké i slané pečivo, dorty, palačinky, raclette, koktejly, limonády, máslíčka, paštičky a já nevím co ještě. Bylo toho fakt hodně a jako bonus byla většinou možnost ochutnat.


Abych nezapomněla vůbec na nic, ještě se na úplný konec zmíním o pití - daly jsme si během odpoledne toskánské prosecco, domácí citrusovou limonádu a také levandulovou limonádu, ze které se kouřilo. Byl to takový efekt, který si připravil stánek Molekulárního cateringu. Lidé okolo chodili s pitím, ze kterého se kouřilo, a tak jsme to samozřejmě chtěly také ochutnat. Chuť nebyla nijak výjimečná, ale člověk měl zážitek :) 

Takový byl tedy Foodparade 2014. Jak už jsem řekla v začátku, doslova mě nadchl a užila jsem si ho, jak jen to šlo. Jela jsem tam s tím, že se určitě nechci přežrat jako vloni v Litoměřicích a dopadlo to tak, že jsem se přežrala ještě víc. Ale to už je holt moje blbost. :)

pondělí 1. září 2014

Po roce opět Roháče

Roháče neboli Západní Tatry jsem si velice oblíbila. Poprvé jsem je navštívila jako patnáctiletá se školou, podruhé to bylo vloni (o čemž pěji ódy zde), no a do třetice jsem se do Roháčů vydala tyto prázdniny se svým tatínkem, bratříčkem a sestřenicí.
Jelikož jsem celý výlet zpunktovala, bylo také na mně, abych vymyslela nějaký pestrý program. Původně jsem zamýšlela túra na Baníkov, nejvyšší horu Roháčů, ale vzhledem k tomu, že je tato túra považována za jednu z nejnebezpečnějších na celém Slovensku a polovině naší posádky bylo teprve třináct let, jsem od toho nakonec opustila.

První den naší čtyřdenní dovolené jsme začali zlehoučka - patnáctikilometrovou túrou na Roháčské plesa a vodopád. Já jsem tento výšlap absolvovala už vloni - věděla jsem tedy, že je moc hezký, a tak mi vůbec nevadilo si ho zopakovat.

Šli jsme od chaty Zverovka po silnici k bývalé Tatliakově chatě a odtamtud už terénem k oněm jezerům. Od jezer jsme pokračovali k roháčskému vodopádu a pak jsme sestoupali zase ke Zverovce. Jak už jsem psala výše, túra měla 15 kilometrů a nastoupali jsme asi 750 výškových metrů. Večer jsme se jeli vykoupat na termální koupaliště do nedaleké Oravice, kde jsme v šestatřicetistupňové vodě zregenerovali tělo na další den.
Druhý den jsem totiž naplánovala o poznání náročnější program - ve vesničce Zuberec nechat auto, vystoupat odtud na Sivý vrch(1805 m.n.m), Brestovou(1934m.n.m.) a poté sestoupit dolů k chatě Zverovka a odtud se svézt autobusem zpátky do Zuberce. Vycházeli jsme poměrně časně ráno a autobus nám jel v půl páté odpoledne, takže nebylo pochyb, že bychom ho nestihli. (Trasa měřila 18 kilometrů, nastoupalo se při ní více než 1400 metrů.)
Ale ouha! S první překážkou jsme se setkali asi na šestém kilometru, když jsme potkali ceduli, že cesta dál je uzavřená, nebezpečná a pro turisty nepřístupná, protože se zde ve velkém kácí stromy. Jelikož jsme neměli žádný plán B a vracet se šest kilometrů zpátky se nám nechtělo, rozhodli jsme se, že i přes zákaz tuto cestu zkusíme.    
 Museli jsme se brodit docela drsným bahnem a přeskočit pár pokácených stromů, ale zanedlouho už jsme se zase dostali na normální cestu. Byla velmi strmá a kamenitá, ale když jsme vystoupali do větší nadmořské výšky, naskytly se nám krásné výhledy.
 Během cesty nás také čekaly dva řetězy a nějaké to šplhání po skalách. Mně se to moc líbilo, ale pro třináctiletého bráchu se sestřenkou to bylo docela nebezpečné. Zvládli to však bravurně.:)
Čas jsme ale bohužel moc neodhadli - ke Zverovce jsme dorazili až skoro v pět hodin, když už byl náš autobus odjetý. Žádný další samozřejmě nejel. Když Péťa s Kačkou zjistili, že by měli šlapat ještě 10 kilometrů do Zuberce, kde jsme měli auto, šly na ně mdloby, a tak taťka stopnul nějaké náhodné lidi, ti ho do Zuberce odvezli a my mezitím počkali v hospůdce, než si pro nás přijel. Musím říct, že i já jsem za to byla vděčná - ačkoliv jsou mé nohy poměrně trénované, tentokrát i mně pěkně bolely :)  



Třetí den jsme pojali už trochu více odpočinkově, a to návštěvou Bešeňové, což je vesnička, ve které se nachází aquapark Gino paradise. V aquaparku jsou tobogány, různé vodní atrakce a horké bazény s rezavou vodou, která dosahuje teploty až 40°C. Ačkoliv jsem jinak velmi tobogánový a blbnoucí člověk, tentokrát jsem byla na tobogánu za celý den jen 2x a místo toho jsem se celou dobu válela v horké vodě. Když jsme byli k večeru dostatečně vykoupaní a odpočatí, přesunuli jsme se do vesničky Strečno, kde se nachází stejnojmenný hrad. Ještě tentýž večer jsme se k němu šli projít a poté jsme po dobré večeři a pár vtípcích o Ivetce Bartošové zalehli do peřin.


Poslední den ráno jsme se vydali na šestikilometrovou procházku ke staré zřícenině hradu Strečno. Ve vesničce se totiž nacházely hrady dva - starý a nový. Zatímco ten "nový" je veřejně přístupný a konají se zde dokonce i prohlídky, ten starý je v lese a je to spíše taková zřícenina. Nicméně i ta rozhodně stojí za vidění. 
Po procházce jsme se svezli na tzv. pltích - to jsou vory, ve kterých se dříve vozilo po řece dřevo a nyní se v nich vozí turisté. Plavba po řece Váh trvala asi hodinku a celou dobu jí "pltník" komentoval a prokládal různými zajímavostmi o okolí, pověstmi a dalšími historkami. Jízda na vorech se mi moc líbila a místy to jelo i velmi rychle - jediné mínus bylo, že trochu pršelo a byla mi pěkná zima. 

Po projížďce jsme se už vypravili směrem k domovu. Celé čtyři dny byly maximálně vydařené,s krásným počasím jako bonus.
Kdo mě však zná, tomu možná bude připadat divné, že jsem se v celém článku ani jednou nezmínila o jídle - vždyť gurmánské zážitky přece neodmyslitelně patří ke každé mojí cestě, ať už cestuji kamkoliv!
Zmínku o jídle jsem si totiž nechala na konec. Při cestě na Slovensko nesmím nikdy zapomenout na slovenské mléčné výrobky a hlavně na bryndzové halušky. Letos jsem se téměř pasovala na haluškovou královnu - za čtyři dny jsem je totiž měla 3x. (a kdybych bývala jeden den nedostala ukrutnou chuť na zapečenou brokolici se sýrem, mohlo být mé haluškové skóre 4/4) 
Poprvé na chatě Šindlovec, pěkně se škvarkami.
Podruhé v aquaparku v Bešeňové s klobáskou.
Potřetí cestou domů, v kolibě v Rožnově pod Radhoštěm, což už sice nebylo na Slovensku, ale paradoxně je tu měli úplně nejlepší.
Kromě bryndzových halušek jsem ochutnala místní máslo (které snad bylo úplně nejlepší!), korbáčky, oštěpky a ovčí jogurt.A všechno bylo naprosto dokonalé!