pondělí 26. května 2014

Víkend s návštěvou

Tento víkend k nám přijela návštěva - David s Kájou a s jejich taiwanským kamarádem Willym, kteří studují na druhém konci Taiwanu na Kao Yuan University. Jejich přáním bylo, aby byl víkend co nejvíce sportovní a aktivní a já myslím, že se nám to pěkně povedlo :)
V pátek po jejich příjezdu jsme si půjčili míč, že si půjdeme zahrát basket. Upřímně, pro mě to byl trest boží - kdo mě zná, tak ví, jak moc nemám ráda míčové hry. (Míč jsem měla v ruce poprvé od té doby, co jsem vylezla z gymplu.) Naštěstí nás však asi po půlhodince pinkání z tělocvičny vyhodili, protože už byl večer. Po večeři jsme trochu poseděli, popovídali, popili, pozpívali a tak. Někteří to protáhli do ranních hodin :)

V sobotu ráno jsme naší návštěvu vzali na túru na Liyu mountain - to je hora, která se tyčí přímo nad naším kampusem a přes kterou se dá přejít ke krásnému jezeru. My už jsme tuto túru jednou absolvovali, ale ani trochu nám nevadilo si jí ještě jednou zopakovat, protože je na ní překrásný výhled na náš kampus a na okolí.

Celá naše sobotní štreka měla cca 25 kilometrů. Zabrala nám tedy celý den. Během odpoledních hodin nám také velmi přálo počasí, ale když jsem dorazili k jezeru, které bylo přímo v polovině výletu, začalo příšerně pršet. Na chvíli jsme se sice schovali, ale poté jsme v naší cestě pokračovali v pláštěnkách - jsme už na déšť tady tak zvyklí, že nás nikterak nerozhodil. 


Když jsme dorazili z túry domů, nikdo už neměl na nic energii, a tak jsme všichni brzy padli za vlast. Druhý den jsme totiž také vymysleli bohatý a aktivní program pro naše kamarády - návštěvu národního parku Taroko, který je od našeho kampusu vzdálený asi 45 minut vlakem. Já osobně jsem tam byla už třikrát, ale národní park je tak velký a krásný, že neustále objevuji nová místa a tudíž se tam ráda vracím. 
Tentokrát jsme nešplhali na žádnou vysokou horu, ale spíše jsme si prohlédli místa okolo hlavní silnice, která národním parkem vede. I ta jsou totiž moc hezká. 



V Taroku jsme našlapali kolem 15 kilometrů. Bohatě to stačilo, protože nás bolely nohy ještě z předchozího dne. (a to je co říct, když já přiznám, že mě bolí nohy:) Navštívili jsme Eternal spring shrine, což je takový domeček-chrám, ze kterého teče vodopád. Velmi oblíbené místo především pro čínské turisty. 
Takhle to vypadá z dálky.
Zdroj: http://91ef69bade70f992a001-b6054e05bb416c4c4b6f3b0ef3e0f71d.r93.cf3.rackcdn.com/waterfall-and-eternal-spring-shrine-at-taroko-taiwan-100232233.jpg


Protože jsme za tento víkend měli v nohách poměrně dost kilometrů, bylo na místě odměnit se nějakým dobrým jídlem. Cestou z Taroka jsme tedy vzali naší návštěvu na hualienský night market. O night marketech jsem se již zmiňovala několikrát a znovu musím zopakovat, že se jedná o jednu z nejlepších věcí, kterou na Taiwanu můžete vidět.
 A co se prodává ve stáncích na takovém typickém taiwanském night marketu? Grilované / smažené chobotnice, kachní krev, steaky, plněné knedlíčky, ovocné džusy, smradlavé tofu, cokoliv z kuřete, kachny nebo jiného zvířete (od prsíček až po celou grilovanou hlavu), sladkosti, zmrzlina, pizza... zkrátka všechno možné. Na některých taiwanských nightmarketech mají i oblečení nebo různé hry. 
Já jsem si tentokrát dala tortillu plněnou vegetariánským masem a oříšky, malé rýžovo-masové knedlíčky a jeden velký kynutý knedlík plněný mletým masem. Jedna věc byla lepší jak druhá. 

Jediné štěstí bylo, že jsme ten den měli takový výdej, jinak by se stal knedlík i ze mně :) (zapomněla jsem říci, že jsem byla ještě brzy ráno před odjezdem do Taroka plavat. Dala jsem si 1,5 kiláčku, což je jeden z mých životních plaveckých rekordů. A ačkoliv to pořádně neumím, nějak mě to začíná bavit!)




Tak tohle byl tedy náš víkend. Myslím, že není třeba víc komentářů - byl opět velmi vydařený. ;)

sobota 24. května 2014

Poslední měsíc na Taiwanu zahájen!

Ano, je tomu tak. Za měsíc touhle dobou už budeme pryč z Taiwanu - konkrétně na Bali, což je šestý a zároveň poslední stát, který během našeho pětiměsíčního putování navštívíme.
V minulých dnech jsem toho na blog moc nenapsala. Bylo to jednoduše proto, že jsme byli stále u nás v kampusu a nepodnikali jsme žádný větší výlet. To ale neznamená, že bychom se nudili nebo že bychom neměli dost zážitků! Spíš se jednalo o takové menší střípky a drobné radosti, jako třeba následující:
  •  Minulý víkend jsme měli půldenní "soustředění" s cyklistickým kurzem, kam jsme se na začátku pobytu zapsali. Spočívalo to v tom, že jsme museli jako rozcvičku uběhnout 5 kilometrů a potom jsme na kolech vyrazili na jeden kopec v blízkém okolí. (pro nás tedy velká pohodička :) Měla to být taková malá příprava na dvoudenní, dvousetkilometrový výlet, který nás čeká příští víkend. Součástí však byla i jakási teorie, kdy učitel čínsky vysvětloval, jak se má jezdit na kole do kopce. To mi přišlo trochu vtipné, protože myslím, že na kole mám kopců naježděno opravdu požehnaně a že vím, jak se do kopce jezdí. :) Pak jsme se ještě učili, jak vyměnit duši, což už bylo mnohem užitečnější. 
  • Kromě toho, že neustále někde běháme, jezdíme na kole a makáme na svých tělech (to je vtip - nicméně už skoro 2 měsíce posiluju cca 5x týdně břicho. To je nejvíc, co jsem kdy vydržela :)), jsme si jedno slunečné odpoledne s holkama půjčily rakety a zkusily jít hrát tenis. No, ne že by nám to nějak extra šlo, ale výborně jsme se u toho pobavily a také jsme si nadělaly sérii skoro-profesionálních fotek. 



  • Viděla jsem poprvé hada! Poprvé naživo, ve volné přírodě na Taiwanu, né za sklem terária. Stalo se to, když jsem jela večer ve tmě na kole a málem jsem ho přejela - naštěstí jenom málem. Byl klidný, a tak jsem šla k němu blíž, abych si ho mohla vyfotit. Byl to krasavec, avšak tenhle druh je prý pěkně jedovatý.
  • Kromě hadího poprvé jsem také zažila své první velké zemětřesení! Stalo se to 21.května ráno. Zrovinka jsem dojedla snídani a dopila ranní kafíčko, když v tom se začalo všechno strašně klepat. Trvalo to asi jen 10-15 vteřin a pak bylo po všem. Taiwanská spolubydlící, která už měla se zemětřesením více zkušeností, začala ihned otevírat dveře na balkon - pro případ, že bychom musely skákat ven. My, správní Češi, jsme z toho samozřejmě měli velký zážitek. Já bohužel ne moc pozitivní - ještě celý den jsem se klepala a měla jsem špatnou náladu. Zemětřesení mělo sílu 5,9 stupně. Richterova stupnice udává, že se jedná o zemětřesení spadající do kategorie "střední". Kdyby se však zem otřásla o stupínek víc, už by se jednalo o "silné".
  • Během minulých dní jsem také měla spoustu gurmánských zážitků. (kompenzace za to, že se letos nezúčastním Prague food festivalu:). Navštívily jsme s Káťou vyhlášenou hualienskou knedlíčkárnu. Možná jsem to už někdy psala, že se na Taiwanu s velkou oblibou jedí malé, plněné knedlíčky. Většinou bývá vevnitř vepřové maso, krevety nebo třeba nějaká zelenina. Restaurace, kterou jsme navštívily, má mnohaletou tradici, je otevřená nonstop a na knedlíčky se zde čeká velká fronta. My jsme frontu vystály a opravdu to stálo za to.
Nutno dodat, že dvě vynikající polévky, box s deseti rýžovými a dvěma většími, kynutými knedlíky, vyšel na 90 NT, což je něco málo přes 50Kč. Není to nádhera se ve dvou lidech za 50Kč pořádně nacpat a ještě k tomu mít boule za ušima?
  • Další gurmánský zážitek se konal včera. Navštívily jsme, opět já a Káťa, indickou restauraci v Hualienu. Už jsem se několikrát zmiňovala o tom, že jsem si tady v Asii strašně moc oblíbila indickou kuchyni. Až se vrátím domů, začnu makat na tom, abych jí také uměla vařit. Na pomyslný seznam zemí, které bych chtěla jednou za svůj život navštívit, jsem si také Indii připsala - jednou bych tam moc ráda podnikla gurmánskou cestu :) 
  • Poslední dobou se už lehce přistihujeme, že se začínáme těšit domů. Ano, strašně se mi tu líbí a jsem na Taiwanu moc a moc spokojená. ALE - vadí mi tu jedna věc, a to obrovská vlhkost. Vlhko samo o sobě by nebylo tak strašné, kdyby nebylo spojeno s kamarádkou plísní. Je to smutné, ale s plísní tady dost bojujeme. Už jsem vyhodila dva plesnivé penály a každý den kontroluji kufr, boty, bundy a další věci a trnu, aby se na ně plíseň taky nedostala. A to musím říci, že si v pokoji udržujeme relativně pořádek, nenecháváme nikde mokré věci a také jsme vyzbrojeni pytlíčky, které plíseň pohlcují. 
  • Také vedeme čím dál častěji debaty o tom, na jaké jídlo se domů těšíme. Nemůžu říct, že bych měla po něčem vyloženě "absťák" - asijskou kuchyni si opravdu užívám a chutná mi. Nicméně těším se například na šopský salát, na SÝRY (parmazán, niva, hermelín...všeho se přežeru, až přijedu domů!), na křupavé kaiserky, na máslíčko, na kvalitní jogurt každý den, na lasagne, na smetanu, na kremrole (a jogurťáček a míša řez a další oblíbené dortíčky), na bramborovou kaši...a tak dále a tak dále. Mohla bych pokračovat. Doma však budu smutnit, že mi chybí plněné rýžové koule, které tady jím každý den k večeři, guáva (toto výborné ovoce jsem v Čechách snad nikdy neviděla a tady ho jím skoro denně...), grilovaná chobotnice za pár kaček, sushi za pár kaček, ovocné shaky a tak.  
  • Abych to zakončila - poslední měsíc, který nás na Taiwanu čeká, si hodlám velmi užít. (čeká nás dvoudenní cyklovýlet do národního parku Taroko, půlmaraton ve městě Taitung, nějaké ty túry a tak...)  Myslím, že pět měsíců je tady úplně tak akorát. Doufám, že náš poslední měsíc bude stejně vydařený jako ty předešlé a že se celá naše skupinka vrátí v pořádků domů :) 

středa 14. května 2014

Víkend v Kaohsiungu

Minulé dva víkendy byly ve znamení velkého sportu, a tak jsme s Káťou udělaly pro tento víkend změnu a jely jsme se trochu nadýchat velkoměstského vzduchu - rozhodly jsme se navštívit naše české kamarády, kteří studují v Kaohsiungu, což je 2. největší město na Taiwanu (žije zde cca 1,6 milionů obyvatel). Míra s Ivčou už byli v Kaohsiungu dvakrát, a tak s námi nejeli.
Jelikož byl náš víkend (jak jinak) plný zážitků, rozhodla jsem se je místo souvislého vyprávění shrnout do několika bodů:
Pátek
  • Když jsme s Káťou přijely na místo, čekalo nás nemilé překvapení: obrovský liják. Nebyly jsme na to připravené, a tak jsme šly s Terkou a Pájou, které nás vyzvedly na nádraží, ihned kupovat deštníky. Poté nás holky vzaly do jejich oblíbené restaurace na výborné kuře s rýží.
  • Po obědě jsme se ubytovaly u nich na bytě a když přestalo pršet, vzala nás Pája na procházku po místní art street, což byla ulice plná moderního umění a různých soch. 
  • Večer jsme se rozhodli užít trochu nočního života. Nejprve jsme se jeli navečeřet na jeden z místních nightmarketů - jelo nás asi 12 Čechů na skútrech, všichni troubili a zběsilá jízda přelidněným Kaohsiungem byla docela zážitek. Z nightmarketu jsem však byla trochu zklamaná a konstatovala jsem, že u nás v Hualienu máme lepší :) 
  • V pozdějších hodinách jsme vyrazili do klubu Lamp, který se nacházel nedaleko 2.největšího taiwanského mrakodrapu. V tento den zde byla akce, že všechny holky měly po celou noc veškeré pití - včetně koktejlů - zdarma. Kdyby se něco podobného zavedlo v Čechách, všechny diskotéky už by dávno zkrachovaly, ale na Taiwanu to prostě funguje :) 
  • V sobotu jsme si trochu přispali a po pozdní snídani a krátké procházce jsme já, Káťa a Pája vyrazily na menší výlet, na ostrůvek Cijin. Je to místo, kam člověk musí dojet trajektem (cesta však trvá z kaohsiungského přístavu pouhých 10 minut), ale pak se může povalovat na pláži s černým pískem. My jsme se na pláži moc neválely, zato jsme si prošly uličky s místními obchůdky, vyšplhaly jsme na maják, podívaly se na starodávné hradby apod. Narozdíl od předchozího dne nám velmi přálo počasí - svítilo sluníčko a bylo krásně modré nebe.
  • Po návratu z Cijinu jsme vyrazili na večeři do pákistánské restaurace, kterou měli naši hostitelé hned "za barákem". Jelikož jsem si velmi zamilovala indickou kuchyni (a pákistánská je, jak jsem zjistila, velmi podobná) , byl to pro mě ohromný gurmánský zážitek. Jídlo bylo sice na taiwanské poměry dost drahé, ale rozhodně mi to za to stálo.
  •  Po pákistánské večeři nás ještě kluci vyvezli na skútrech na kopec nad město k nápisu "Love", což je místní velká turistická atrakce. Byl zde fakt parádní výhled!
V neděli  jsme se vyspali dorůžova a poté opět vyjeli za kulturou, a to do buddhistického komplexu Fu Guan Shan, který se nacházel asi hodinu cesty na skútru. Opět nám přálo počasí, byla zde příjemná atmosféra a tak jsme zde strávili fajn dopoledne. 
  • Po návratu z Fu Guan Shanu a po obědě nás čekal další malý výlet - jezero Lotus Pond. Tentokrát s námi vyrazila opět už jen Pája - kluci zůstali v bytě a začali připravovat večerní grilování. Lotus Pond je další turistická atraktivita, která se nachází v Kaohsiungu. Na jezírku jsou barevné pagody a různé buddhistické svatyně. 
Nejvýznamnější je ta na této fotce - člověk má vejít dovnitř drakem a ven tygrem. Poté se ho prý bude držet štěstí a peníze.
  • Jak už jsem zmínila, poslední večer v Kaohsiungu jsme grilovali. Naši kamarádi mají pronajatý byt ve věžáku u řeky Love river a na střeše domu často pořádají různé grilovačky a párty. (na fotce níže je pohled z jejich střechy) My si takovéhle srandy sice na kolejích dovolit nemůžeme, ale zase máme narozdíl od nich ubytování zadarmo. Všechno má holt svoje pro a proti.
          Já jsem si na gril koupila asi půlkilovou chobotnici, která vyšla na méně než 50Kč. Kéž by byly ceny             mořských plodů v ČR taky takhle nízké! :)  

  • V pondělí ráno jsme se s Kaohsiungem rozloučily. Před cestou domů jsme se ale ještě s Káťou vydaly vlakem mírně na sever od Kaohsiungu do města Luizhu, kde se nachází Kao Yuan University, na které studuje náš kamarád David. Provedl nás po kampusu, trochu jsme probrali život a dali si nějaký ten oběd. 
  • Po obědě jsme už musely jet domů, protože nás čekala sedmihodinová cesta vlakem - koupily jsme si totiž s Káťou RAIL PASS, což je týdenní neomezená jízdenka na vlak. -> Studentská stojí 799NT na týden(599 NT na 5 dní), vystaví ji na každém větším nádraží po předložení pasu a ISICa. Dá se tím hrozně moc ušetřit co se týče cestování po Taiwanu, ale má to jeden háček - pass neplatí pro rychlíky, ale jenom pro pomalejší vlaky, takže se vám to cestování trochu natáhne.
  • Vzhledem k tomu, že jsem si na nádraží koupila do vlaku plnou krabičku sushi a že jsem měla rozečtenou hrozně hezkou knížku (to jest A hory odpověděly), těch sedm hodin mi hodně rychle uteklo.

Víkend v Kaohsiungu byl parádní, ale přesto jsem se těšila zpátky domů do Hualienu. Na podzim jsem se na výběrové schůzce rozhodovala, zda jet právě do Kaohsiungu nebo na "samotu u lesa" do Hualienu a jsem hrozně ráda, že jsem si vybrala právě Hualien, a to kvůli krásné přírodě, menšímu vedru, horám a výborným podmínkám na sport :) 
Na závěr bych taky chtěla poděkovat Páje, Honzovi a všem dalším za to, jak pěkně se o nás v Kaohsiungu starali, poskytli nám střechu nad hlavou a bezpečně nás vozili na skútru. Prostě další parádně strávený víkend!!

středa 7. května 2014

Na skok do Kentingu, aneb za 4 dny 400 kilometrů na kole

Neuplynul ani týden od uběhnutého maratonu -  mně i Kátě otrnulo, přestaly nás bolet nohy a začaly jsme vymýšlet, jakou sportovní bláznovinu podnikneme tento víkend. 
Naplánovaly si jsme tedy cyklovýlet na úplný jih Taiwanu, do národního parku Kenting. Výlet byl vymyšlený zhruba tak, že na jih dojedeme na kolech, (s výjimkou jednoho nebezpečného, horského úseku - ten byl v plánu přejet vlakem) a zpátky domů do Hualienu už se povezeme vlakem.
Původní plán byl takový, že během čtyř dnů najedeme zhruba 250 kilometrů a sobotu a neděli strávíme ve slunném Kentingu. Nakonec vše dopadlo úplně jinak. Vezmu to tedy popořádku:
Pátek, v půl osmé ráno jsme vyrazily. Já, Káťa a naše taiwanská kamarádka Cola, která byla minulý semestr v Hradci. Naším cílem pro tento den bylo město Guanshan, vzdálené asi 100 kilometrů od našeho kampusu. 
Když jsme ráno vyjížděly, strašně pršelo. Nenechaly jsme se tím však odradit a doufaly jsme, že to přejde - déšť opravdu po chvíli přešel a tak jsme většinu dne šlapaly v poměrně příjemném počasí. 

Byly jsme ještě svěží, čisté a neunavené, a tak nám cesta příjemně ubíhala. Zastavily jsme se cestou na typicky taiwanský oběd (vepřové maso v omáčce z želé ze zeleného čaje - zní to nechutně, ale byla to opravdu delikatesa!), vyfotily se u obratníku raka a taky jsme se podívaly do čajového obchodu, kde nám milá paní udělala degustaci. 
Obratník raka :) 
                      Ochutnávka čaje - kafíčkem by mě sice uctili víc, ale i tak to byl zajímavý zážitek :)

V šest večer, po celodenním šlapáním, se opět příšerně rozpršelo. Měly jsme to do cíle zhruba 20 kilometrů a projížděly jsme zrovna městem Chischang, které je vyhlášené dobrými lunchboxy. (lunchbox = dřevěná či papírová krabička s jídlem, obvykle v ní je nějaké maso, zelenina a rýže) Kdybychom s sebou neměly Colu, vůbec bychom takovou důležitou gurmánskou informaci nevěděly!  
Zastavily jsme tedy na večeři, která byla po celém dni velice zasloužená. Poté už jsme jen odšlapaly poslední kilometry, ubytovaly se u velmi milé babičky (opět  patří velký dík Cole, která nám ubytování domluvila!) a padly do postelí.
V sobotu jsme po snídani pokračovaly v našem šlapání. Zbývalo nám zhruba 60 kilometrů do Taitungu. Toto větší město bylo jedním z našich důležitých záchytných bodů. Dorazily jsme tam před polednem. 
Čekal tam na nás Coly přítel, který nás pozval na oběd do vyhlášené místní taiwanské restaurace. Objednal nám mimo jiné polévku z prasečího mozku. Byla to fakt dobrota! 
 Prasečí mozeček zblízka :)
 Na obědě jsme se dozvěděly nemilou informaci, a to takovou, že nám nevezmou do vlaku kola. Na Taiwanu se prý smí vozit vlakem jenom skládačky. Byly jsme tedy nucené pozměnit naše plány - došlo nám, že místo cesty zpátky vlakem budeme muset hezky pěkně zase šlapat. Rozmýšlely jsme se tedy, jestli má vůbec cenu na jih do Kentingu jezdit, protože tam budeme mít strašně málo času. (musely jsme být doma v pondělí večer, kvůli úterní  škole) 
Nakonec jsme se však rozhodly, že tam alespoň na jednu noc pojedeme. Měly jsme štěstí, že jel z Taitungu na jih do Kentingu přímý autobus, do kterého nám vzali i naše kola. Cola zůstala se svým přítelem v Taitungu a my jsme s Káťou nasedly do autobusu a o dvě hodiny později jsme dorazily do Kentingu.

 V Kentingu jsme měly v plánu navštívit National museum of marine biology and aquarium, ale jelikož tam zavírali poměrně brzy a akvárium je opravdu rozlehlé, rozhodly jsme se nechat jeho návštěvu na druhý den ráno. Jely jsme se tedy ubytovat - šlapaly jsme na kole podél pobřeží do města, kde jsme měly zabookovaný hotel - sice asi jen 20 kilometrů, ale foukal příšerný protivítr, a tak to bylo velmi náročné. Když jsme hotel konečně našly, neměly jsme už pomyšlení podnikat cokoli dalšího.
 A obzvlášť ne na kole! Milý pán v hotelu nám však poradil, že nedaleko od našeho hotelu se nachází obrovský night market - (tedy noční trh, kde můžete ochutnat všelijaké speciality.) a že tam každých 15 minut jezdí MHD.
To ovšem byla jiná! Nechat se na night market po celodenním šlapání dovézt autobusem a tam si dát pořádně do nosu, to se nám zamlouvalo, a tak jsme se bleskově osprchovaly a vyrazily.


Jak je vidět, night market jsme si zase opravdu užily. Knedlíčky plněné vepřovým masem, grilovaná chobotnice, dortíček z kachní krve, mrkvový shake... no zkrátka velká odměna za ty naše našlapané kilometry :) 
V neděli jsme vstaly poměrně brzo, abychom byly na devátou nachystané ve výše zmiňovaném mořském světě. V devět tam totiž otvírali. U vstupu jsme byly zděšené z davů lidí, které do akvária proudily, ale vzhledem k tomu, že to tam bylo opravdu obrovské, se dav hodně rychle rozptýlil. 


V mořském světě jsme strávily něco přes 2 hodinky. Bylo to tam moc hezké, nejvíce se mi líbili tučňáči (až na to, že u jejich expozice byla příšerná zima) a také mě překvapil tuňák - netušila jsem, jaká je to obrovská ryba. 
Poté, co jsme si prohlédly mořský svět, jsme na kolech přejely 20 kilometrů do města, odkud nám jel autobus zpátky do Taitungu. Rády bychom na jihu zůstaly mnohem déle (jsou tu prý výborné túry v tamním národním parku a také písčité pláže)  , ale jak už jsem říkala, velmi nás tlačil čas. 

Zpátky do Taitungu jsme dorazily v půl páté odpoledne. Ještě ten den jsme chtěly nějaké ty kilometry urazit. Domů jsme jely jinou cestou - pokusila jsem se to znázornit na mapce. Po červené cestě jsme jely dolů. Po zelené cestě, tj. podél moře, jsme jely zpátky domů. A fialový úsek značí trasu, kterou nás dopravil autobus :) 

Během nedělního večera jsme urazily ještě 50 kilometrů. Asi v devět večer jsme dojely do města Chenggong. Vypadalo to tam opravdu mrtvě a opuštěně, ale nakonec se nám tam po chvíli podařilo najít poměrně levný hotel. (tentokrát jsme totiž žádné ubytování zamluvené neměly - jely jsme tzv. na blind, protože jsme netušily, kam až budeme schopné ten den dojet) Okamžitě jsme padly do postelí, protože poté nás čekal poslední, avšak nejnáročnější den. 
Pondělí tedy začalo vydatnou snídaní. (město, které bylo předchozí den večer opravdu mrtvé, se druhý den ráno probudilo k životu a přímo vedle hotelu byla otevřená pěkná snídaňová restaurace s ochotnou, anglicky mluvící servírkou - to je na Taiwanu opravdová rarita)  Bohužel, naše nálada nebyla příliš veselá - venku totiž strašně moc pršelo a navigace nám ukazovala 115 kilometrů do cíle. Věděly jsme ale, že to domů chtě nechtě dojet musíme, a tak jsme opět oblékly pláštěnky a vyrazily do deště. 

Řekla bych, že jsem opravdu odolný a trénovaný člověk, ale tato cesta byla jedním z  mých nejtvrdších výkonů, které jsem za svůj život zažila. Posledních 115 kilometrů naší cesty jsme jely skoro 12 hodin, většinu času nám pršelo, občas zahřmělo a foukal silný vítr. Myslely jsme, jak se budeme kochat výhledem na moře, ale v tomto počasí jsme z něj skoro nic neměly.
 Upřímně jsme s Káťou konstatovaly, že nějaký maraton byl proti tomuhle výkonu procházka růžovým sadem. :)
Do kampusu jsme dorazily v sedm večer. Naprosto vyřízené, s  bolavými zadky a vymytými mozky (když člověk čtyři dny skoro pořád jenom šlape na kole, honí se mu hlavou opravdu nejrůznější myšlenky). Ještě než jsme padly do postelí, spořádaly jsme obrovské palačinky a poseděly jsme společně s Mírou a Ivčou, abychom si všichni navzájem sdělili své víkendové zážitky.
Za čtyři dny jsme tedy najely téměř rovných 400 kilometrů. Byl to opravdu můj životní cyklistický výkon, navíc v kombinaci s příšerným počasím. (ano, vybraly jsme si opravdu nejdeštivější víkend, který jsme doposud na Taiwanu zažily) 
Ale je potřeba neustále překonávat své limity, a tak tohoto výletu rozhodně nelituji :)