neděle 27. dubna 2014

Můj první maraton

Když jsem se chystala na svojí pětiměsíční cestu na Taiwan, říkala jsem si, že by bylo fajn si právě tady zaběhnout svůj první maraton. A protože nerada říkám něco jen tak do větru, ihned po mém příjezdu na Taiwan jsem se začala zajímat o to, jaký závod se v blízkém okolí běží.

Náš taiwanský kamarád Su nás hnedka v únoru informoval, že na konci dubna se běží Chinsigntan maraton - Chinsingtan je pobřežní část Hualienu. Káťa byla nadšená a rozhodnutá, že určitě musíme jít na celý maraton.
Já jsem byla ze začátku trochu váhavá, jestli na to budu schopná za dva měsíce dostatečně natrénovat, ale mám ráda výzvy a tak jsem nakonec kývla na to, na celý maraton půjdeme. (pro ty, co nevědí42,2 km)
Už v únoru jsme si zafixovaly, že se závod běží v sobotu, šestadvacátého. Přizpůsobily jsme tomu celý týden - už jsme moc netrénovaly, hodně jsme jedly a pily, abychom měly zásoby, chodily jsme brzo spát, celou dobu jsme se nebavily o ničem jiném a byly jsme jako na trní. Aby nám pátek, den před maratonem lépe utekl, vyrazili jsme společně s Mírou a s Ivčou do Hualienu do kina. Teorii jsmě měly obě naštudovanou velmi dobře a jak říkám, celý týden jsme neřešily nic jiného.
V pátek večer jsme konečně zalehly do postele, s budíkem nařízeným na čtvrtou ráno. (Kvůli velkému vedru se totiž startovalo v 6) Vstaly jsme, daly jsme si opravdu opulentní snídani, namazaly si nohy krémem a vydaly se před koleje, kde nás měl vyzvednout autem náš kamarád Su se svou přítelkyní, kteří běželi půlmaraton. Čekaly jsme a čekaly a oni stále nikde - začaly jsme už být nervózní, a tak Káťa Suovi zavolala.
Co se však nestalo - Káťa Sua svým telefonátem vzbudila a on jí rozespale řekl, co blázníme - že se maraton přece koná až zítra. Krve by se v nás nedořezal! Myslely jsme, že si dělá srandu. Bohužel si ji nedělal. Nějak jsme se špatně domluvili a my jsme měly s Káťou pevně zafixované, že je maraton v sobotu, a tak nás vůbec nenapadlo, že by to mohlo být jinak. S plnými břichy jsme se tedy odebraly zpátky do postele a nezbývalo nám nic jiného, než si jít znova na chvíli lehnout a přečkat ještě jeden den. Celá sobota byla příšerná - pršelo, já i Káťa jsme se nudily a koleji a chtěly jsme, aby už byl další den.

V neděli ráno se tedy opakovalo to samé, co v sobotu - budíček ve čtyři, velká snídaně, probrat se, namazat nohy. S tím rozdílem, že tentokrát už jsme měly opravdu potvrzené, že maraton je D-N-E-S. (ptaly jsme se Sua a ujišťovaly se asi stokrát...) Su se svou přítelkyní Miao a s jednou učitelkou ze školy, která jela rovněž na půlmaraton nás nabrali autem před kolejema a jeli jsme. Chinsingtan byl vzdálený asi půhodiny cesty - když jsme tam přijeli, rozednívalo se a všude vládla moc pěkná atmosféra.




Hodinka do startu utekla jako voda a za deset minut šest už jsme se začaly štosovat na startovní seřadiště. Bylo tady zhruba 1000 lidí běžících maraton, 1000 půlmaraton 1000 běžících tříkilometrový závod, což bylo tak akorát, protože se vytvořila pěkná atmosféra, ale zároveň se nikdo nikde nemačkal.
Byly jsme tam s Káťou jediné neasiatky, takže jsme byly pro většinu lidí tak trochu atrakcí - spousta lidí se s námi chtěla fotit, jak před startem, tak během běhu :D


V šest ráno se tedy vyběhlo. Musím říct, že i přes brzkou hodinu bylo dost velké vedro. Nicméně, běželo se mi poměrně pěkně. Občerstvovačky byly zhruba na každém třetím kilometru (voda, ionťák, sůl, banány, čokoláda, pečivo) Já jsem se poprvé napila asi na desátém kilometru, ovšem na jídlo jsem neměla během celého závodu vůbec pomyšlení.

Běh byl situován po cyklostezce podél pobřeží, bylo tam pár malých kopečků, ale nic závratného. Pořád se bylo na co dívat - ať už na nádherné moře s obrovskými vlnami (ne nadarmo je v něm zakázané koupání), letiště, přístav nebo jen skandující lidi.
Lehká krize na mě přišla kolem dvacátého kilometru - udělalo se příšerné vedro, pražilo sluníčko, začal mě bolet žaludek (pěkně jsem si ho rozhodila pitím - obvykle při běhání nejsem zvyklá vůbec pít, ale tady jsem do sebe lila dva kelímky na každé občerstvovací stanici, protože jsem měla hroznou žízeň a velmi jsem se potila...) a já jsem si říkala "do háje, jednou tolik je ještě přede mnou..." Do toho mi zničeho nic přestal hrát telefon, a tak jsem byla bez hudby.
Velice rychle jsem se ale vzchopila, nabrala jsem síly a úsek mezi dvacátým a třicátým kilometrem jsem prosvištěla docela rychle. Když jsem minula ceduli, která hlásala, že mám za sebou 30 kilometrů, říkala jsem si "to už je pohodička, už jen dvanáct zbývá - to je hodinka a něco...to přece běháš běžně!"
Běžela jsem a běžela, potit jsem už neměla co - bylo mi takové vedro, že jsem chvílemi cítila, že je mi trochu zima. Nevím, jak je to možné, ale asi jsem byla trochu přehřátá.
Ke konci už mi začaly maličko docházet síly - podle hodinek jsem viděla, že běžím zhruba tři a půl hodiny a zbývá mi posledních pět kilometrů. A právě těch posledních pět kilometrů je pro mnoho lidí osudných. Říká se tomu "náraz do zdi" a je to pocit, kdy vám údajně rapidně dojdou síly, podlomí se vám kolena a už nemůžete.
Já mohu všechny ujistit, že žádný brutální "náraz do zdi" jsem nepocítila - ale přesto mi ke konci trochu síla poklesla. Posledních pět kilometrů mi přestalo utíkat a díky únavě jsem z běhu hodně přecházela do chůze: z těch posledních pěti kilometrů jsem možná půlku šla.
Věděla jsem, že si tím velmi zkazím svůj výsledný čas, ale bylo mi to jedno -  můj cíl na můj první maraton byl jediný: UŽÍT SI TO A NECHCÍPNOUT a nebýt odvezena sanitkou.
Ty poslední kilometry jsem se tedy spíš tak odploužila a nakonec jsem cílovou pásku přetrhla s časem 4 hodiny a 12 minut. (Na to, že jsem běžela maraton poprvé, jsem byla spokojená, protože jsem spíš počítala s tím, že mi to bude trvat více než čtyři a půl hodiny. Kátě však patří velký obdiv, protože ta to dala pod čtyři hodiny) 
V cíli mě čekal krásný a povznášející pocit: dala jsem to a neumřela jsem! Dostala jsem medaili, pamětní ručník a nějaké dárečky. Zkrátka... bylo to krásné a myslím, že jsem tím odemkla novou etapu svého života: určitě to nebyl můj poslední maraton!




pondělí 21. dubna 2014

Víkend na Green Islandu

Druhou polovinu našeho pobytu jsme se rozhodli více zasvětit poznávání Taiwanu. Začali jsme s tím tedy už tento víkend - zatímco Míra s Ivčou vyrazili do Kentingu, já a Káťa jsme si vyjely na Green Island, což je jeden z malých ostrůvků příslušících k Taiwanu. (pro snadnější orientaci jistě poslouží mapa - Green Island je dole na jihovýchodě)

Vyrazily jsme v pátek ráno vlakem do města Taitung a odtamtud pak trajektem. V průvodci a na internetu psali, že trajekt strašně houpe, a že na něm spousta lidí zvrací. Mávly jsme nad tím rukou - nám se přece blbě nedělá - a dopřály si v přístavu před nástupem na trajekt poměrně velký obídek.
Hromada nudlí s mořskými plody před houpavou cestou - později jsem si na lodi docela vyčítala, že jsem se tak přecpala, protože na tom, že ta loď extrémně houpe opravdu něco bylo :) Naštěstí jela jen 45 minut, a tak jsme cestu přežily bez úhony.
V přístavu na Green Islandu na nás čekala paní, u které jsme měly zamluvené ubytování. Půjčila nám kola, ona sama jela před námi na skútru a s batohy na zádech jsme jely asi šest kilometrů do našeho hotelu. Na tom by nebylo nic moc namáhavého - kdyby nebyl Green Island tak hornatý a my jsme nevyfasovaly skládačky bez přehazovačky :) Paní tedy na nás musela čekat v každé zatáčce, ale nakonec jsme do našeho ubytování asi za půl hodinky dojely. 
Ještě to odpoledne před večeří jsme šly s Káťou na kratší, asi dvouhodinovou túru do místních kopců. Byla jsem šokována z toho, že všude okolo nás běhala spousta ještěrek. Pokaždé, když zašustilo křoví, strašně jsem se lekla, ale po chvíli jsem si už zvykla. Kolem nás bylo také mnoho pavučin s obřími pavoučky, ale ti se mnou kupodivu vůbec nic nedělali a vesele jsem skrze ně procházela...
Cestou jsme potkaly roztomilá kůzlátka :)
Jeden z nádherných výhledů a úplně vlevo naše ubytování :)
Toulky džunglí a v popředí malá pavučinka :)
Po túře a po večeři, kterou nám naše paní domácí připravila, jsme vyrazily na slané horké prameny. Slané horké prameny jsou opravdovou raritou - nachází se jen na třech místech na světě, a to v Japonsku, na Sicílii a právě tady na Green Islandu. Bazénky byly umístěny pár desítek metrů od moře a pod širým nebem, kdy na nás svítily hvězdy, jsme si dopřály opravdový relax. Dokonce tam bylo i velmi málo lidí, což dokazuje následující foto.

V horké vodě jsme se dostatečně zrelaxovaly a poté jsme se už jen odebraly do postele, kde jsme po náročném dni padly za vlast.
Náš druhý den na Green Islandu jsme započaly v šest ráno osmikilometrovým proběhnutím. 
Bleskurychle jsme se osprchovaly a už na nás čekal před hotelem řidič na skútru, který nás odvezl na šnorchlování (šnorchlování v moři jsme měly v ceně ubytování - paráda) Zážitkem pro nás byla už jen samotná cesta na skútru - jeli jsme šest kilometrů na malém skútříku ve třech lidech a ještě k tomu bez helem... Taiwanci se s tím prostě nemažou a docela by mě zajímalo, jak by to řešili, kdyby se nám něco stalo :D Naštěstí jsme cestu přežily a po rychlé snídani v centru Green Islandu jsme vyfasovaly neoprény, šnorchly a brýle a šly se se skupinkou dalších asi deseti taiwanců potápět. 
Potápění na Green Islandu bylo jedním z nejkrásnějších zážitků za celý pobyt! Viděly jsme takové barevné ryby, o kterých jsem neměla sebemenší tušení, že existují. Růžovo-zelené, duhové, žluto-fialové, černé se stříbrným ocasem, černé se zářivě žlutým ocasem, co vypadal jako mašle atd. Dokonce jsme dostaly i toustový chleba, kterým jsme mohly rybky krmit, a tak byly přímo u nás. Byla to fakt nádhera! 
Po šnorchlování jsme byly dopraveny zpátky do našeho hotelu, kde jsme přesedlaly na kola a vyrazily na objížďku ostrova. Vzhledem k tomu, že má po obvodu pouhých 18 kilometrů, zvládly jsme to za necelé tři hodinky hravě na našich skládačkách. Během naší okružní jízdy jsme viděly spoustu krásných vyhlídek - azurově modré moře, jeskyně, skalní útvary a všude spousty zeleně - ne nadarmo se ostrov jmenuje Green Island. Dále jsme měly možnost si prohlédnout areál bývalého vězení. (Ano, tento nádherný ostrov je mimo jiné proslulý tím, že tam bývalo - a stále je - vězení. Lidé si však tady z toho dělají docela srandu, a tak je do vězení stylizováno mnoho barů, restaurací nebo obchodů)

 
 
Po okružní jízdě po ostrově nám vyhládlo, a také jsme si chtěly dopřát nějaký gurmánský zážitek. Gastronomie Green Islandu se skládá z dvou hlavních pilířů - tím prvním jsou ryby & mořské plody a tím druhým srnčí maso. Všude tady totiž běhají srnky a lidé je s oblibou jedí. Nejdřív nám to přišlo trochu morbidní, protože srnečky byly fakt roztomilé, ale nakonec jsme se od tohoto pocitu odpoutaly :) - Daly jsme si totiž combo menu pro dvě osoby, které se skládalo z: rybí polévky (nebyla špatná, ale babička teda dělá na Vánoce lepší), sashimi (syrová ryba, která byla naprosto znamenitá a výborná), hromady teplé zeleniny a talíře plného srnčího masa na cibulce a na zázvoru. K tomu samozřejmě nechyběla rejže. Nejdříve jsme měly problém takovou hromadu jídla sníst, ale bylo to tak dobře připravené, že jsme to zvládly :)
Tohle byl zatím jen první chod :)
Po obědě jsme už měly sice za sebou spoustu aktivit, ale pořád jsme nebyly moc unavené, a tak jsme vyrazily na další kratší túru - trvala asi tři hodinky a během ní nám oběd krásně vytrávil. Když jsme tedy z kopců sešly opět do města, měly už jsme v žaludku dost místa na to, abychom ochutnali další specialitku - místní "zmrzlinu". Nebyla to však zmrzlina v pravém slova smyslu - spíše hromada ledové tříště zalitá kondenzovaným mlíkem a na vrchu byly různé kuličky a sladkosti z želé, pudinku apod. Porce to byla fakt velká - mušle, ve které jsme tuto dobrotu dostaly, byla velká skoro jako lidská hlava :D
Po zmrzlinové večeři už jsme pomalu ale jistě začaly pociťovat únavu (a taky spálená ramena, jelikož nás nějak nenapadlo vzít si s sebou opalovací krém :)) , a tak jsme už jen procouraly místní obchůdky se suvenýry a odebraly se na kolech do hotelu. 
Další den jsme už strávily víceméně jen relaxací, čtením knížek, balením a procházkou k majáku. Z předešlého dne jsme přeci jen trochu cítily, že nás bolí nožky. V půl třetí nám jel trajekt zpátky na Taiwan do města Taitung. V Taitungu jsme se prošly po centru města. Zjistily jsme, že v obchodech mají to samé co u nás v Hualienu, daly jsme si večeři a v sedm nám jel vlak domů. 
Na kolej jsme dorazily poměrně vyřízené (a vymrzlé z klimatizace ve vlaku), ale s naprostou spokojeností, protože výlet na Green Island byl opravdu znamenitý! Ohodnotily jsme ho jako jedno z nejkrásnějších míst na Taiwanu, které jsme zatím viděly. 

čtvrtek 17. dubna 2014

...a půlka pobytu je za námi!

Náš pobyt se včera přehoupl do druhé poloviny. Musím říct, že ta první utekla s maximální rychlostí a už teď mám v hlavě plno nových poznatků, zážitků a zkušeností. Doufám, že druhá půlka bude dobrá úplně stejně!
Při této příležitosti jsem se tedy rozhodla napsat článek, který je po dlouhé době zase takovou směsicí událostí za poslední dny.
  •  Následující víkend po návratu z naší daleké cesty jsme podnikli půldenní výlet do města Guangfu. Guangfu se nachází cca půl hodiny vlakem od našeho kampusu a je známé díky cukrovaru, který se zde nachází. Musím říci, že  cukrovar mě trochu zklamal. Jednalo se sice o obrovský prostor s několika budovami, ale veřejnosti byla přístupná pouze jedna místnost, kde byla jakási výstava fotek a předmětů spojených s cukrovarnictvím - samozřejmě kompletně v čínštině.
  • Dále tam bylo spoustu stánků s jídlem a sladkostmi - ochutnali jsme místní zmrzlinu, o které na   internetu psali, že je opravdu vyhlášená a že jí člověk nesmí vynechat. Špatná rozhodně nebyla, ale   jakožto člověk ze zmrzlinářské rodiny už v životě jedla i lepší :)  
Další místo, které jsme v Guangfu navštívili, byla ekofarma. Šli jsme k ní v příšerném vlhku a vedru po docela dlouhé silnici. Viděli jsme zajímavá rýžová pole, ryby a malá prasátka, která se nám z celého výletu líbila asi nejvíc. 
Naší další zastávkou tento den měly být horké prameny, ale bylo takové vedro, že se nám do nich přestalo chtít, a tak jsme se vrátili domů dříve. Nebyl to špatný výlet, ale z větší dálky než z Hualienu bych do Guangfu určitě necestovala - zas až tak moc zajímavé to nebylo. :)



  •  Další významnou (gastronomickou) událostí, která se  v uplynulém týdnu stala, byla návštěva nightmarketu. Night market, neboli noční trh představuje pro Taiwance velkou zábavu a událost - člověk se zde může najíst, napít, zahrát si různé hry nebo nakoupit všelijaké cetky a drobnosti. Takový noční trh se koná každý den v téměř každém větším městě. (někde je nightmarketů dokonce vícero) U nás v Hualienu jsou dva a my jsem vyrazili na ten, který je více spojen s jídlem. To bylo samozřejmě něco pro mě! Dala jsem si sushi (které je na Taiwanu vynikající a také za výbornou cenu - tady stál kousek cca 6 Kč!) a grilovanou chobotnici. No prostě ideální večeře a   gurmánský zážitek :) Káťa ochutnala kachní hlavu (taková grilovaná kachní hlava je na Taiwanu  úplně běžná věc, stejně tak jako všechny ostatní orgány, krk nebo třeba pařátky...) a Míra s    Ivčou pizzu. No prostě jsme se opět měli po gurmánské stránce velmi dobře :) 

  •  Po přečtení těchto řádků by si člověk mohl myslet, že jsem se zase celý týden jenom flákali a užívali si. Tak to ale nebylo! Tento týden byl totiž "midterm week", což znamená, že se na škole píšou pololetní zápočty a zkoušky. I nás neminula jedna zkouška, a to z čínštiny.  Celý týden jsme se tedy denně učili výslovnost, čínské znaky, počítání a podobně. Strávili jsme nad tím poměrně dost času a nejen že jsme zkoušku udělali, ale teď už můžeme machrovat tím, že umíme napsat 33 čínských znaků (na konci pobytu na závěrečnou zkoušku jich prý budeme umět 100, ha ha!), pár základních vět a počítat. 
  • Kromě testu z čínštiny jsme tento týden také museli splnit "zkoušku" z bubnování na jednoduchý předmět Introduction of Taiwan. Spočívalo to v tom, že jsme v pětičlenných skupinkách zahráli na buben jednoduchou sestavu a učitel byl spokojený :) Prostě spíš taková sranda než nějaká dřina...
  • Naší polovinu pobytu jsme včera náležitě oslavili. Pozvali jsme i našeho taiwanského kamaráda Sua s přítelkyní, který se čerstvě dozvěděl, že pojede od září studovat do Česka (bohužel ne do Hradce, nýbrž do Zlína), a tak jsme mu povídali, na co všechno se může u nás těšit. Naší poklidnou oslavičku jsme zakončili půlnočním sedánkem u školního jezera a koukáním na úplněk a na hvězdy. 
  • Co se týče jídla, sama za sebe můžu říct, že mi dvakrát-denně-rýže ještě nezačala lézt krkem - pořád si místní jídlo velmi užívám. Dneska jsem sice měla po hodně dlouhé době těstoviny (Objevili jsme v naší jídelní ulici restauraci, kde je dělají zapečené se sýrem - neskutečná rarita!), tak to byla příjemná změna, ale zítra už se budu na rejži opět těšit. 
  • Kdybych měla vymyslet něco, co mi z jídel, co jím doma chybí, tak by to byl asi šopský salát, křupavé kaiserky s máslem, parmazán a smetanové omáčky. To tady fakt nenajdete. Ale zase si tu užívám jiné dobroty, které pak doma mít nebudu :)

pátek 11. dubna 2014

Naše čtrnáctidenní putování, díl poslední -> Singapur

Poslední zastávkou našeho čtrnáctidenního výletu byl Singapur. Jednalo se o něco naprosto odlišného, než jsme doposud navštívili - Singapur je moderní, americký, velkoměstský a drahý. Vzhledem k tomu, že jsme sem přijeli z venkovské a chudé Kambodži, pocítili jsme rozdíl opravdu markantně.
Přiletěli jsme sem v 8 večer a má první zkušenost se Singapurem proběhla na letišti na imigrační policii kvůli mým hadům, což jsem už popsala ve článku o Kambodže.
Jelikož jsme chtěli ušetřit za drahé ubytování, našli jsme si přes Couchsurfing* rodinu, která byla ochotná nás zadarmo ubytovat. Docela jsem se těšila, protože jsem nikdy v žádné asijské rodině nespala... Bohužel, v Kambodže nás všechny však chytly jisté zdravotní potíže, a tak jsme museli rodinu odvolat a najít si přeci jenom na poslední chvíli ubytování. Bydleli jsme tedy dvě noci v hostelu v centru města, což nakonec mělo docela výhodu, protože jsme celý Singapur mohli prochodit pěšky. 
Když jsme se ubytovali, padla jsem už do postele. Míra s Ivčou šli ještě prozkoumat noční město, ale já jsem si říkala, že zítra je taky den a že si radši pořádně odpočinu.
 Druhý den jsme se však probudili do strašného lijáku. Pokud by člověk vyšel ven, byl by okamžitě celý promočený. Vyčkávali jsme cca do jedenácti hodin a poté déšť začal ustávat, a tak jsme vyrazili ven. 

Následující fotky dokumentují náš den v Singapuru. Jelikož se postupně vyjasňovalo počasí, vydželi jsme venku courat až do večera. Prošli jsme si město, zastavili se v muzeu asijských kultur, prošmejdili jsme čínskou čtvrť kde jsme měli výborný oběd a na závěr jsme viděli Singapur za tmy, což bylo taky moc hezké.
Ochutnali jsme zmrzlinu v toastovém chlebu, což je taková Singapurská specialitka. Zmrzka sice nebyla bůhvíjak kvalitní, ale byl to zajímavý zážitek jíst jí v toastovém chlebu :) 
Panorama v popředí s Merlionem - tj. lev, který je považován za symbol Singapuru. 
Buddhistický chrám v čínské čvtrti, kde je údajně ukrytý Buddhův zub
Welcome to SMRT - nad tímto nápisem se asi pozastaví jen Češi. Ve skutečnosti to znamenalo Singapore Mass Rapid Transit (byl to vchod do metra...)
Barevný, hinduistický chrám

Malý odpočinek u řeky...
Singapur je považován za ráj gurmánů - můžu to potvrdit. (když opomenu sladkou palačinku se sýrem a slaninou, kterou jsem si dala v domnění,  že těsto v naslano dělané palačince snad nikoho nenapadne osladit ) Každý rok tady také probíhá jeden z nejvýznamnějších food festivalů na světě - samozřejmě mě velice mrzelo, že se nekonal zrovna v době, kdy jsme tu byli :) 


 Ještě musím podotknout, že mě příjemně překvapila jedna věc - na to, že se jedná o opravdu velké město, je zde hodně obrovských parků a zeleně. Přirozeně jsem tady viděla spoustu běžců, z čehož mě svrběly nožky a chtěla jsem si jít v Singapuru zaběhat taky. Druhý den ráno jsem si tedy přivstala a zatímco ostatní spali, dala jsem si nejprve výbornou snídani v indické restauraci (jak jinak :) a o něco později pěknou desítku Singapurskými ulicemi a parky.
Den předtím mě tento ministát moc nenadchl, ale když jsem si v něm zaběhala, rázem se stal mnohem hezčím :)
 Indická placka roti se zkaramelizovaným cukrem a jeden ze singapurských běhacích parků :) 

Singapur je také proslulý tím, že se zde nachází ve velkém množstí různé ZOO, papouščí park, noční safari, zábavní park apod. Jelikož byly ale vstupy celkem drahé a hlavně jsem zde měli jen jeden celý den (který nám z poloviny propršel), tyto atrakce jsme vynechali...i když věřím, že mohly být hodně super :)

Když jsem se proběhla a dala jsem si sprchu, vyrazili jsme na letiště, tentokrát už směrem "domů" na Taiwan. (Opět s přestupem v Kuale Lumpur) Cesta poměrně hezky utekla a navíc se nám podařilo něco, v co jsme v žádném případě nedoufali =>
Naše letadlo mělo přiletět do Taipeie v půl 11 večer a o hodinu později nám měl jet poslední vlak do Hualienu. Vzhledem k tomu, že jsme museli v Taipei na letišti projít imigrační kontrolou a letiště je od vlakového nádraží vzdálené cca 20km, nepřipadalo nám vůbec na mysl, že bychom ten vlak stihli, a tak jsme se už psychicky smířili s tím, že přespíme na lavičce na letišti a pojedeme prvním vlakem ráno.
Měli jsme však obrovské štěstí! Letadlo přiletělo o půl hodiny dříve a tak jsme obrovským sprintem vyrazili k pasové kontrole. (to bylo přes půlku letiště cca 800metrů, takže jsem se ten den podruhé pěkně proběhla - tentokrát však mnohem rychleji)  Tam byla fronta asi 100 lidí, ale my jsme udělali smutná očka, vysvětlili jim naší situaci a lidé svolili, abychom je předběhli. Poté následoval sprint k místu, ze kterého odjížděly autobusy na nádraží. Tam jsme zjistili, že do města se autobus kodrcá 70 minut, a to bychom vlak nestihli. Běželi jsme tedy na stanoviště taxíků, kde jsme uspěli - chytli jsme taxikáře a ten nám slíbil, že nás na vlakové nádraží dopraví a že vlak stihneme. Sice jsme si nějaký ten peníz připlatili, ale nebylo to tak drastické. Za to, že budeme ještě tu noc ve svojí posteli, to stálo :)
Taxík s námi jel  až 120-150 km/h a na vlakovém nádraží jsme byli s půlhodinovým předstihem. Koupili jsme lístky a byli šťastní, že nemusíme spát na letišti. Ve tři ráno jsme byli v kampusu ve svých postýlkách.

Tímto končí šestidílné povídání o našem výletě - myslím, že se vyvedl na úplné maximum. Teď, v druhé půlce našeho pobytu, bychom chtěli více cestovat po Taiwanu a taky dodělávat nějaké ty resty do školičky...


čtvrtek 10. dubna 2014

Naše čtrnáctidenní putování, díl 5. -> Kambodža

Z malajského ostrova Penang jsme se  přesunuli letadlem do města Siem Reap, což je druhé největší město v Kambodže a je proslulé především díky tomu, že se v jeho těsné blízkosti nachází komplex mnoha starých chrámů v čele se známým Angkor Watem.
Letěli jsme se společností Malaysian Airlines, která je v současnosti díky jejich ztracenému letadlu velmi mediálně známá. Ale doletěli jsme dobře a dokonce jsme dostali i oběd, což se dneska už u krátkých letů moc nevidí.
V Siem Reapu na letišti nás čekalo velké překvapení, o kterém věděl jen Míra - čekal tam na nás odvoz, který nám zdarma poskytli z hotelu, který jsme si den předtím zabookovali. Ale nebyl to ledajaký odvoz - byla to vytuněná motorka, kterých jsme později viděli spoustu a která v Kambodže slouží místo taxíků.



Jízda v tomto voze byla parádní! Nejenom, že pěkně foukal vítr, ale mohli jsme i hezky sledovat krajinu... 

Poté, co jsme se ubytovali, jsme si šly s Káťou zaběhat. Normálně nerada běhám na místech, kde neznám předem svojí trasu, ale tady mi to vůbec nevadilo - neustále jsem totiž otáčela hlavu na všechny strany a nestačila se divit věcem kolem sebe... Od grilovaných prasečích rypáků, přes místní chaotickou dopravu, po vodní buvoly. Ačkoliv bylo vedro a všude prach, deset kiláčků uteklo jako voda. 

Večer jsme všichni společně vyrazili do města a i tady jsme nepřestávali vycházet z úžasu - bylo tu všechno tak jiné jako v ostatních zemích, ale všechno se nám strašně líbilo! (hlavně ty nízké ceny...) Během třech večerů jsme tady ochutnali místní jídlo (výborné, jak jinak), nějaký ten koktejl, nakoupili jsme spoustu dárků domů, protože tady měli nádherné věci, ALE HLAVNĚ - ochutnali jsme hada a taky jsme si nechali ožírat nohy rybičkami, což je zvláštní druh masáže, za který se u nás platí šílené peníze. Tady jsme k tomu za pár korun ještě dostali skleničku piva nebo vína...



 Ptáte se, jaký byl had?
Byl grilovaný a strašně tvrdý. Tak moc, že jsem se bála, že si vylámu zuby. Ale teď už se můžu vytahovat tím, že jsem jedla hada...Každopádně jednou bych chtěla ochutnat nějakého většího a měkkčího :)

Druhý den časně ráno jsme si vypůjčili kola a vyrazili k Angkor Watu, což byl vlastně jeden z hlavních důvodů cesty do Kambodži.
Docela nám dlouho trvalo, než jsme zjistili, kde se kupuje vstupné, a taky se nám situace zkomplikovala tím, že do Angkor Watu musíte mít zahalená ramena a kolena, což jsme my holky samozřejmě neměly. Všude okolo byla spousta stánků s oblečením, ale přirozeně měli strašně nasazené ceny. Jelikož se nám kvůli času nechtělo šlapat zpátky 10 kilometrů na hotel pro oblečení, nezbylo nám nic jiného, než si tedy nějaký ten model koupit.
Do chrámového komplexu jsme se tedy díky těmto drobným komplikacím dostali až někdy kolem jedenácté dopoledne.




Stálo to ale za to! Celý komplex je nádherný. Hodně mi ta atmosféra a majestátnost všech staveb připomněla pyramidy v Egyptě, ačkoliv jsem je navštívila jako dost malá, a tak si to moc dobře nepamatuju. Část jsme projeli na kole, část jsme prochodili pěšky. Našlapali jsme spoustu kilometrů a když se k tomu ještě připočte velké vedro, musím říct, že jsme byli odpoledne úplně vyřízení. (a zpocení a zaprášení:) 
Na Angkor jsme jeli ještě druhý den na západ slunce, ale bohužel jsme ho kvůli špatnému počasí téměř neviděli.



Na náš třetí den v Kambodže jsme si naplánovali trochu smutný, leč velmi zajímavý výlet - minové muzeum. Nacházelo se asi hodinu cesty od Siem Reapu a dopravil nás tam výše zmiňovaný taxík-motorka. 
Jednalo se o velmi silný zážitek, který bych možná skoro přirovnala k návštěvě Osvětimi. (jedná se sice o něco úplně jiného, ale hrůza je to skoro stejná..) Dozvěděli jsme se, že v Kambodže se v současnosti stále nachází přes 6 milionů nevybuchlých min, ačkoliv lidé stále pracují na jejich odstraňování. Je tady díky tomu mnoho lidí s amputovanými končetinami a samozřejmě velký počet úmrtí díky šlápnutí na minu. 

Byla tam spousta smutných fotek a informací, ale bylo to všechno hrozně moc zajímavé a donutilo nás to se nad Kambodžou trochu zamyslet - hodně lidí sem jezdí pouze kvůli Angkor Watu, ale už nevidí, že na druhé straně se jedná o jednu z nejchudších (a poměrně nebezpečných) zemí světa. 


Následující fotky ukazují, jak zhruba Kambodža vypadá, když vyjedete dál mimo turistická centra. Zastavili jsme v jedné domorodé vesničce, kde se na nás seskupilo mnoho dětí. Koupili jsme jim v místním krámku pytel sušenek. (viz foto) Trochu mě ale mrzelo, že děti byly trochu nezkrotné a místo toho, aby si stoupli do řady a my jim sušenky jednomu po druhém dali, se o ně začali doslova rvát a brát nám je z rukou. Na druhou stranu jim to možná nemůžu zazlívat, protože jsme nikdy pořádně nezažila, co je to mít hlad...




Na poslední ráno, které jsme v Kambodže strávili, jsme měli naplánovanou cestu na východ slunce k Angkor Watu. Bohužel, stejně jako západ slunce nám nevyšel ani ten východ - zhruba v 5 ráno, kdy jsme chtěli vyrazit, nás zastihl strašný liják. Nejen, že bychom byli okamžitě durch promočení, ale i bychom žádný východ slunce neviděli. 
Vyspali jsme se tedy trochu déle a po snídani jsme ještě já s Káťou využily zapůjčená kola a jely jsme se podívat ven z města na venkov. Po projížďce jsme se naobědvali a vyrazili na letiště, odkud nám letělo letadlo ve směru Kuala Lumpur - Singapur. 

Kambodža byla velmi exotická, každou chvíli jsem byla něčím udivena, ale strašně se mi tam líbilo. Člověk je sice pořád špinavý (od místního červeného písku a hlíny) a zpocený, ale přesto si myslím, že někde na pláži u moře bychom nenasbírali tolik zážitků jako právě tady. 
Určitě bych se sem chtěla někdy vrátit a prozkoumat více hlavní město & vnitrozemí, které je sice asi trochu méně bezpečné, ale není tolik zasaženo turismem. Tak snad to ještě někdy vyjde!


A na závěr povídání o Kambodže nesmím zapomenout na něco, co nám způsobilo mnoho srandy, ale i nervů -> HADÍ LIKÉR.
Takovou flašku, ve které je whisky a vevnitř je smotaný živý had (taková malá, roztomilá kobřička) koupíte v Kambodže na každém trhu. I já jsem neodolala a dvě malé lahvičky domů koupila. Tu první samozřejmě pro taťku, protože má stejně jako já rád výzvy a takový had bude určitě výzva pekelná. A ta druhá ještě čekala, koho s ní obdaruji.
Bohužel jsem musela koupit jen malé lahvičky, protože jsme cestovali pouze s příručním zavazadlem a tam člověk nemůže převážet tekutiny nad 100ml. (Škoda, protože větší flaška znamenala většího hada vevnitř a jako bonus plus tam byl ještě štír)
Minulý semestr nás v rámci Udržitelného cestovního ruchu ve škole učili, že se hadí likéry vyvážet ze zemí nesmí, takže jsem moc dobře věděla, že se koupí dvou likérů dopouštím drobného prohřešku. (holky si koupily každá po jedné lahvičce...)
Když jsme se balili, zahrabala jsem obě lahvičky co nejhlouběji do batohu. Když jsme procházeli rentgenem na zavazadlové kontrole na letišti v Siem Reapu, na lahvičku s hadem mi sice přišli, ale asi nechtěli podkopávat ekonomiku svojí země, a tak se jen shovívavě usmáli a vrátili mi jí zpátky.
V Kuale Lumpur jsme měli štěstí, že když projížděly naše batohy rentgenem, nedávali na ně moc pozor, a tak hady nikdo neobjevil. Mysleli jsme, že už máme vyhráno, ale nečekané překvapení přišlo na letišti v Singapuru - kontrola při příletu. 
To jsem viděla poprvé v životě! 
A protože je Singapur město plné zákazů(budu o něm více psát zítra), nelíbil se jim samozřejmě ani můj had (holky měly obě štěstí, že jim hady neobjevili - měly je zkrátka lépe zakamuflované)  Pánové od zavazadlové kontroly mě okamžitě vzali na imigrační policii  a tam mi hada zabavili, ofotili si můj pas a provedli záznam o tom, že jsem se ho snažila převézt do Singapuru.
Píšu hada, ačkoliv jsem měla hady dva -> měla jsem totiž štěstí v neštěstí  a pod rentgenem byl vidět jenom jeden. (Toho druhého jsem pánům celníkům nepřiznala a velice šťastně jsem ho propašovala až na Taiwan, takže teď si spokojeně hoví na mé poličce a těší se domů do Čech!) 
Když to tam tak se mnou sepisovali, chtělo se mi strašně smát, ale musím říct, že těm celníkům docela taky. Vsadila bych se, že ho vypili hnedka poté, co mě propustili... Na jednu stranu jsem byla smutná, že jsem o jednoho hada přišla, ale na druhou stranu jsem se radovala z toho, že mám ještě druhého.

Při cestě ze Singapuru na Taiwan nás čekaly ještě dvě zavazadlové kontroly. Každá pro nás představovala neskutečné psycho! (bylo to umocněné tím, že naše batohy mnohonásobně převyšovaly povolenou hmotnost a Míra si místo hadů v Kambodže koupil obrazy, které taky zrovna dvakrát požadavky příručního zavazadla nesplňovaly...) 
Cestu ze Singapuru přežili všichni tři hadi (zbylý můj, Káti a Ivči), ale bohužel, při poslední kontrole v Kuale Lumpur před nástupem do letadla do Taipei ho vyhmátli Ivče a taktéž jí ho vzali.

Skóre tedy dopadlo tak, že ze čtyř koupených hadů s námi přijeli na Taiwan dva... Myslím, že dobrý.