úterý 18. listopadu 2014

10 zážitků z podzimní Vídně

O uplynulém víkendu jsem se se svojí mamkou vydala prozkoumat další z mnou dosud neprozkoumaných evropských měst - Vídeň. Chtěla jsem se tam podívat už dávno, ale přeci jen, od nás ze severních Čech je to docela štreka.
Odvezla jsem si odtud mnoho postřehů a zážitků, které jsem se nyní rozhodla shrnout do deseti bodů.

1.Dramatická cesta
Nejlevnější a zároveň nejkomfortnější možnost, jak se dostat z Prahy do Vídně, je bezpochyby autobus Student Agency. Koupily jsme si tedy s mamkou jízdenky na pátek dopoledne Já jsem cestovala poměrně brzy ráno vlakem z Hradce do Prahy, kde jsme měly sraz.
Ono ráno jsem měla spoustu možností, jak se z Hradce do Prahy dostat, (na této trase je vlakové i autobusové spojení opravdu pestré) a já debil jsem si vybrala zrovna České dráhy, což se mi stalo osudným.
Rychlík, kterým jsem jela, totiž mezi Nymburkem a Lysou nad Labem srazil člověka. Zůstali jsme kvůli tomu viset uprostřed polí. Nikdo z cestujících nevěděl, co se děje. Průvodčí neustále chodila po vagónu a říkala, ať jsme trpěliví. Lehce se jí to řeklo, ale moc trpělivá jsem tedy nebyla, když jsem s každou minutou víc a víc přestávala stíhat ten autobus do Vídně. A to jsem, prosím, měla dost velkou časovou rezervu!
 Po dvou hodinách čekání ve vlaku (když už jsem věděla, že ten autobus fakt nestihnu) pro nás přijel nějaký náhradní vlak, do kterého jsme si (za asistence hasičů!) museli přestoupit. A s dvouhodinovým zpožděním jsme s ním dojeli do Prahy. Mamka se to mezitím v Praze pokoušela nějak vyřešit (tj. přebookovat ty naše jízdenky), ale marně - všechny spoje Student Agency byly ten den už obsazené. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se do Vídně vydat brutálně předraženým vlakem Vindobona. Ten nás tam naštěstí dovezl bez problémů a bez zpoždění.
Celá tahle událost mi byla neuvěřitelně moc líto - úplně zbytečně prodělané peníze, nepříjemný zážitek a stres. Snažily jsme se však nad situací povznést - jak se říká "když nejde o život, jde o ho..."


2.Sachrova cukrárna
Miluji dobré dorty, miluji čokoládu, miluji dobré kafíčko. A moje mamka jakbysmet. Není tedy divu, že jsme se hned v sobotu dopoledne vydaly do Sachrovy cukrárny. Všem, kteří tam někdy pojedou, bych návštěvu doporučovala směřovat na devátou hodinu ranní - tj. hned na otvíračku. Vyhnete se totiž davům lidí, a to se vyplatí.
Ochutnala jsem absolutní klasiku - kávu melange a dort sachr. Obojí s poctivou porcí šlehačky. Byl to jeden z největších cukrárenských zážitků za celý můj život. Před odjezdem do Vídně jsem někde četla, že "jet do Vídně a nejít do Sachrovy cukrárny je jako jet do Prahy a nejít na Orloj". Absolutně s tím souhlasím!



3.Naschmarkt
Naschmarkt bylo další z míst, které jsem si poznamenala jako "must visit". Jedná se o cca kilometr dlouhý trh s jídlem, kde si člověk může nakoupit všechno možné - čerstvé ovoce, zeleninu, ryby, různé oříšky a sladkosti, kebab, falafel, sushi, indická jídla, bujabézu a jiné polívky, víno, punč,  pečivo, ústřice... a mohla bych pokračovat donekonečna. Střetává se zde spoustu kultur, od východu do západu slunce je zde spousta debužírujících lidí. A já jsem mohla být v sobotu odpoledne mezi nimi. To bylo něco pro mě!
Ochutnala jsem falafel s chilli hummusem a pita chlebem, nějaké chuťovky z níže uvedeného obrázku a bujabézu. Lákalo mě tam však skoro všechno, ale to by člověk musel mít prasečí žaludek a bezednou peněženku :)


4.Vánoční trhy & Stephansdom
Ačkoliv byla v době mé návštěvy Vídně teprv polovina listopadu, začínaly již zde vánoční trhy. Náměstí Stephanplatz bylo krásně vyzdobené a panovala zde parádní vánoční atmosféra, ale zároveň tu ještě nebyly velké davy lidí. Prostě ideální stav!
Pod krásnou katedrálou Stephansdom (která se mi obzvláště líbila večer, když byla nasvícená) jsem ochutnala vídeňský punč a dýňovou polévku v chlebu. Zálusk jsem měla ještě na spoustu dalších věcí, ale přeci jen, nepřijela jsem se do Vídně vyprasit.


5.Zámek Schönbrunn
Teď to vypadá, že jsme ve Vídni jenom žraly. Ale tak to nebylo! Navštívily jsme všechny důležité pamětihodnosti. Nejvíce ve mně zanechal zámek Schönbrunn - bývalé letní sídlo Marie Terezie a Franze Josefa. Zámek byl obrovský a krásný, jak zvenku, tak zevnitř.
Při jeho prohlídce  jsem si hodně uvědomila velikost bývalého Rakouska-Uherska a také jsem přemýšlela nad tím, jaké by to v současnosti bylo, kdyby se tato říše nerozpadla.Viděla jsem zde mimo jiné postel, ve které zemřel Franz Josef a také jsem se dozvěděla, že císařovnu Sisi zavraždili pilníkem. Musela to být příšerná smrt, co si budem povídat.


6.Hundertwasserhaus
O tomto barevném domečku jsem se učila v německých reáliích, když jsem maturovala z němčiny. Podle průvodce se jedná o třetí nejnavštěvovanější památku ve Vídni. Ačkoliv byla doprava k tomuto architektonickému skvostu poměrně složitá, rozhodly jsme se ho nevynechat. Pan architekt Hundertwasser si s touto stavbou opravdu vyhrál a přestože se tato šílená stavba mnoha lidem nelíbí, mně se líbila moc.


7.Prátr
Zábavní park Prátr jsem při své návštěvě Vídně rovněž nemohla vynechat, a to hned ze dvou důvodů:
1)Miluju kolotoče, horské dráhy, volné pády a všechny tyhle věci, ze kterých je potom člověku blbě.
2)Miluju knížku Miluj bližního svého od E.M. Remarqua, která se zčásti v Prátru odehrává.
Bohužel, Prátr mě velice zklamal - kolotoče byly - až na ruské kolo - zavřené, obchůdky a stánky s jídlem taky a celkově to tam bylo jak po vymření. Věřím, že v době, kdy to tam "žije", to musí být super, ale my jsme tuto dobu bohužel nevychytaly...

8.Lázně Therme Wien
Protože jsme už byly s mamkou v neděli v podvečer velmi unavené, naplánovaly jsme si na závěr našeho třídenního pobytu ve Vídni návštěvu termálních lázní, které leží na okraji Vídně a člověk se tam dostane pohodlně autobusem.
Lázně jsou opravdu obrovské - podívaly jsme se do saunového světa, kde se dohromady nachází 26 různých druhů saun. Některé jsou pouze pro pány, některé pro dámy a některé společné. Každá sauna, kterou jsme navštívily, byla něčím specifická a každá byla krásně voňavá. Kromě saun jsou zde venkovní i vnitřní bazény s teplou vodou, různé atrakce pro děti, jeskyně pro zamilované páry a mnoho dalšího.
Ještě nesmím zapomenout na lázeňskou cukrárnu, která stojí hned vedle vchodu do lázní a která zpracuje ročně 17 milionů tun čokolády. Asi není nutné říkat, že se mi tam moc líbilo. I v lázních, i v lázeňské cukrárně :)

9.Ubytování
Hotel Cyrus** můžu doporučit všem, kteří se spokojí s málem a nehledají žádný luxus. Je za velmi rozumnou cenu, nachází se pár minut jízdy metrem od centra, nedaleko zastávky Keplerplatz. Vybavení sice není úplně nejnovější, ale je tu čisto, nejsou zde štěnice a je zde milý personál. Myslím, že na přespání to bohatě stačí :)

10.Pochybní lidé
Vídeň je velké město a tak je jasné, že se zde mísí mnoho kultur. Potkáte zde mnoho Turků, muslimů, asiatů a spoustu dalších národností. To mi vůbec nevadí - ba naopak.
Co mě ale zarazilo, bylo velké množství...socek, ožralů, žebráků a dalších podivných lidí. V podvečer jsme se skoro bály jít po ulici, protože do nás párkrát narazili ožralí, potácející se chlapi. Tu někdo blil (třeba feťačka v mém věku v metru), tu někdo och*ával roh ulice. Na to, jaké je Vídeň jinak krásné město, mi koncentrace takovýchle lidí mi přišla až moc velká.
Ale možná to bylo tím, že jsem dlouho v žádném velkém evropském městě nebyla. Možná je to v Praze/Londýně/Paříži/kdekoliv jinde úplně stejné, ba dokonce horší. Tentokrát mě to však dost praštilo do očí.
Noční Bangkok mi, co se týče kriminality, přijde 100x bezpečnější než noční Vídeň :)

To byl tedy můj víkend ve Vídni. Až na páteční cestu byl krásný a vydařený.
Příští destinací budou Helsinky a Kuopio, už za měsíc a půl! :)

neděle 19. října 2014

Gastro food fest - 2.ročník

Tento víkend se konal již podruhé Gastro food fest v Litoměřicích. Byla jsem na něm i vloni a byla jsem z něj nadšená, a tak jsem si to samozřejmě nemohla nechat ujít ani letos.
Tento festival se koná na Litoměřickém výstavišti a prezentují se zde různé restaurace a stánky s dalšími dobrotami (především) z ústeckého kraje.
 Nevím, jak tomu bylo v sobotu a v neděli - ale v pátek, když jsem na festival dorazila, zde bylo pramálo lidí. Je sice fajn, když člověk nemusí stát dlouhou frontu u každého stánku, ale větší množství lidí by prostě dodalo akci lepší atmosféru a šmrnc. Je to holt škoda, že na takovouhle super událost nepřijede víc lidí. (Ale jak říkám - byla jsem tam v pátek a tak nevím, jak to vypadalo přes víkend)

Food festival jsem si užila na maximum, přestože jsem zde neobjevila nic "nového". Ale asi se nemůžu divit, po půl roce stráveném v Asii a po těch všech food festech, které už jsem za svůj život projezdila :) Musím však říct, že všechna jídla, která jsem ochutnala, byla moc dobrá a kvalitně připravená!
Grilovaná dýně se sýrovým dipem - dík za dobrý předkrm patří panu kuchaři Doležálkovi, který se specializuje na grilované dobroty. Dýňová sezona je v plném proudu a já jsem si jí v posledních letech oblíbila natolik, že je na mém talíři aspoň jednou do týdne :)

Husí jatýrka s cibulí, jablky a domácím chlebem jako hlavní chod - na ta samá jsem pěla chválu už v září, když jsem je poprvé ochutnala v Praze na Foodparade. A tentokrát byla úplně stejně dobrá!

Cheeseburger ze Steak grillu z Roudnice nad Labem. Byl to jeden z nejlepších burgrů, co jsem kdy jedla. (I když nejsem do burgerů takový blázen, občas si ho ráda dám a ještě radši ho ohodnotím)

Roastbeef s dýňovým pyré a rajčatovým chutney z Radničního sklípku. Vedle toho bylo ještě carpaccio z tuňáka, ale to se bohužel nestihlo vyfotit. Obojí chutnalo na jedničku - nevím tedy, proč jsem se na té fotce nemohla tvářit veseleji.

A na závěr cappucino a cheesecake z ústecké restaurace Replay´s. Tahle restaurace je mexická a italská a já jsem si u jejich stánku dala americký cheesecake. To byla velká chyba.
Replay´s jsou vyhlášené restaurace, ale tenhle jejich cheesecake byl pro mě opravdickým zklamáním - chutnal jak obyčejný tvarohový koláč z německého Kauflandu. V německém Kauflandu mají super koláče, ale na food festivalu bych zkrátka čekala něco víc.

Gastro food fest v Litoměřicích byl moc příjemně strávené odpoledne. Kuchaři se snažili a krom extrémně malého množství lidí (za což bohužel pořadatelé nemohou a sama nevím, kde se stala chyba) se celé akci nedá co vytknout! Příště zas.

úterý 14. října 2014

Jak jsem si proběhla Hradec

V neděli, 12.října se konal druhý ročník hradeckého půlmaratonu. Vloni jsem (stejně jako na ten ústecký) přihlašování nějak prošvihla, ale letos jsem si řekla, že už takovou chybu nesmím udělat.  Zaběhnout si půlmaraton ve městě, ve kterém studuji - to je přeci skoro moje povinnost!

Šly jsme do toho spolu s Káťou, která se mnou všechny tyhle sportovní srandičky absolvovala na Taiwanu. Asi hodinku před startem jsme se sešly, abychom nasály patřičnou atmosféru - a řekla bych, že se to povedlo.
 Hradecké Malé náměstí bylo plné stánků s klasickými sportovními potřebami a s botami, s jídlem, pivem, ovocnými džusy a dalšími dobrotami. Všude okolo se linula vůně trdelníku, který fakt miluji, ale měla jsem soudnost a věděla jsem, že před jednadvacetikilometrovým během si takovouhle prasárničku fakt dát nemůžu :) U stánku s alternativními dortíčky jsme neodolaly a ochutnaly malý kousek indického cukroví, které bylo fakt luxusní.

Hradecký půlmaraton byl můj pátý oficiální půlmaraton v životě, kromě toho mám za sebou jeden maraton, několik dvacítek či třicítek (v létě jsem si takovéto vzdálenosti běhala pro radost aspoň jednou týdně), takže by člověk řekl, že už jsem trochu zkušená a že vím, jak se obléci.
Houby!
Jsem blbá a nepoučitelná a udělala jsem obrovskou, začátečnickou chybu - štrašně teple jsem se oblékla. Dlouhé běžecké legíny, teplé termotriko s dlouhým rukávem a přes to ještě šusťákovou běžeckou vestu. Takhle navlečená jsem šla na start, zatímco lidi okolo mě byli mnohdy jen v kraťasech a v tílku.
Prostě mi před startem přišlo, že je zima. Jenomže pak vysvitlo sluníčko a udělalo se opravdu velké teplo, takže jsem se v těch všech vrstvách celou cestu trápila a potila.

Jak už jsem zmínila, startovalo se na Malém náměstí. Trasa vedla přes lízátkovský stadion do Malšovic, poté do lesa a zpátky. Bylo to v podstatě jedno velké kolečko, jen některé úseky se běžely tam i zpátky tou samou cestou.
Když to porovnám s ústeckým půlmaratonem, v Ústí byla trasa mnohem rozmanitější. Přiznám se, že během toho hradeckého jsem se chvílemi nudila. (Zejména v lese, kam chodím běhat běžně a kde to moc dobře znám) Ale hradecký půlmaraton má zase plusové body za čistčí a zdravější ovzduší - o čistém vzduchu se v Ústí při proběhu chemičkou opravdu mluvit nedalo. Takže každé město má svoje. V Hradci také běželo mnohem méně lidí.

Rekord jsem však tentokrát netrhla - kvůli zmiňovanému teplu se mi neběželo moc dobře, navíc už mi dosluhují moje boty; jsou trochu děravé a tak se do nich dostaly kamínky, které mi způsobily nemalý puchýř. Do cíle jsem doběhla s časem 2:06. To není nic, s čím bych se měla chlubit :) Tentokrát jsem ale byla fakt ráda, že jsem to vůbec dokončila a nezdechla. Už se mi zkrátka v životě běželo líp.

Po závodě jsme šly s Káťou nabrat spálené kalorie do Mexity, mé oblíbené mexicko-italské restaurace. Plněná zapečená tortilla se zeleninou, rýží a sýrem byla po tom výkonu fakt zasloužemá!

Suma sumárum - trochu jsem se trápila, jelikož mi bylo vedro a bolely mě nožky, ale na to člověk rychle zapomene a tak mi nezbývá nic jiného, než hradecký půlmaraton ohodnotit velmi pozitivně!


Medaile a fešná čelenka, která se bude jistojistě hodit do zimy do Finska :)

úterý 16. září 2014

Ústecký půlmaraton

14. září se konal čtvrtý ročník půlmaratonu v Ústí nad Labem. Tento půlmaraton je oceněn stříbrnou známkou kvality IAAF. (Světové maratony a půlmaratony jsou každoročně oceňovány známkami kvality - například Pražský maraton se pyšní zlatou známkou, což je opravdová rarita a pocta. Oceňuje se mimo jiné kvalita tratě, mezinárodní složení účastníků, padlé rekordy, občerstvení, další zázemí apod. Zdroj a více informací ZDE)
Nemohla jsem pochopit, jak může půlmaraton v jednom z nejošklivějších českých měst dostat takové prestižní ocenění. A protože mám Ústí nad Labem coby kamenem dohodil, rozhodla jsem se, že se na něj letos přihlásím. Nešlo o nic jiného, než o zvědavost - neměla jsem tentokrát ani žádného parťáka, ale řekla jsem si, že tam i přesto půjdu, protože mě ten závod prostě zajímá.

Vybíhalo se v pravé poledne. Do Ústí jsem přijela se známými o něco dříve, protože si bylo třeba vyzvednout startovní tašku. Celé dopoledne příšerně pršelo a temná obloha nenaznačovala ani v nejmenším, že by déšť mohl ustat. Měla jsem docela pochmurnou náladu a přiznám se, že se mi moc běžet nechtělo, přestože mi jindy běhání v dešti nijak zvlášť nevadí.
Když zazněl startovní výstřel a začala hrát Smetanova Vltava, dala jsem se spolu s ostatním tříapůltisícem běžců do pohybu. To, že se startuje za doprovodu Vltavy, jsem už znala z dřívějška z pražských půlmaratonů. Ačkoliv jinak nejsem žádný posluchač vážné hudby, v této chvíli se mi opět úplně rozbušilo srdce.
Vyběhla jsem tedy ve velkém dešti a zhruba po sto metrech už jsem měla totálně promočené boty. Louže totiž byly úplně všude. Bylo mi to ale jedno a jakmile jsem se prodrala davem lidí, nasadila jsem pěkně rychlé tempo. (Pro upřesnění - rychlé NA MNĚ. Jsem velký šnek a normálně běhám rychlostí cca 6 min/km. Teď jsem běžela rychlostí 5 min/km) Myslela jsem si, že v takovémhle tempíčku rozhodně nemůžu vyrdžet běžet celých jednadvacet kilometrů a že mi určitě v půlce dojdou síly.
To se ale nestalo! Na osmém kilometru jsem předběhla vodiče s časem 2:00. Strašně moc mě to nabudilo - přestože jsem půlmaraton běžela už poměrně hodněkrát, nikdy v životě se mi ho nepovedlo zaběhnout pod 2 hodiny. Viděla jsem však, že tentokrát je to reálné, a tak jsem se snažila nezpomalovat.



Největším "chytákem" ústeckého půlmaratonu je bezpochyby průběh chemičkou. Ústí nad Labem je nechvalně proslavené tím, že je zde velké množství továren a především zmíněná chemička. Pořadatelé závodu se z toho však rozhodli udělat atrakci a průběh areálem chemičky zařadili do závodní trasy. Byla jsem na to zvědavá a na běh skrze chemičku jsem se velmi těšila.
Chemičkou se probíhalo celkem dvakrát - na čtvrtém a na patnáctém kilometru. Bylo to opravdu zajímavé a bylo se pořád na co dívat! (přestože to nebylo nic hezkého a pro mé plíce ani nic zdravého) A krásně to v areálu chemičky vonělo. Teda aspoň mně - ostatní lidé většinou nadávali, jaký tam byl příšerný smrad.

Zdroj: IDNES


Další nevšední zážitek nastal, když se probíhalo cikánskou čtvrtí. Nikdy v životě jsem neviděla tolik cikánů pohromadě! (A ještě k tomu fandících cikánů) Špinavé ulice, polorozpadlé domy a v oknech nebo venku na ulici desítky romských spoluobčanů. Opět to nebylo nic pěkného, ale na druhou stranu - komu se takovéhle výjevy poštěstí vidět? :D
Romskou čtvrtí se stejně jako chemičkou probíhalo dvakrát. Po celou dobu tam byli přítomní policisté - pro jistotu.

Trasa půlmaratonu tedy rozhodně nebyla "krásná". (Nic proti Ústečákům, ale v Ústí člověk těžko najde nějaké krásné místo :)) Byla ale strašně moc zajímavá! Celou dobu se bylo na co dívat. Chemičkou si člověk zkrátka jen tak neproběhne, a právě ústecký půlmaraton je jediný na světě, který tuhle bizarnost jednou za rok umožňuje.

Do cíle jsem dorazila v čase 1:58. Byl to můj absolutní rekord - už jsem byla skoro smířená s tím, že půlmaraton pod dvě hodiny prostě nikdy v životě nedám. A dala jsem :) Měla jsem moc velkou radost - jednak z mého výkonu, ale také z fandění a podpory mých blízkých :) Bylo to zkrátka super!



Jo, a během závodu dokonce přestalo pršet.

pondělí 8. září 2014

Foodparade 2014

Foodparade neboli Festival jídla a pití se konal již počtvrté v zahradách trojského zámku v Praze. Dá se říct, že je to takový konkurent Prague food festivalu. Na Prague food festival jezdím téměř pravidelně už dlouhou řadu let, ovšem na Foodparade jsem letos zavítala poprvé. A byla jsem nadšená na úplné maximum!

Mé nadšení dosáhlo nebeských výšin zejména kvůli následujícím věcem: (nepočítám-li požitky ze samotných pokrmů)
1. Bylo zde málo lidí. Přesněji řečeno - bylo jich dost na to, aby se vytvořila příjemná atmosféra a aby to na festivalu dostatečně "žilo", ale nebylo jich tolik, aby se stály u jednotlivých stánků dlouhé fronty.
2.Kuchaři, baristé a další pracovníci ve stáncích byli moc příjemní, nenuceně lákali zákazníky a často si s vámi ještě stihli popovídat.
3.U každého stánku jsme dostali čistý příbor. Prague food festival byl dlouhá léta nechvalně známý tím, že lidé u vstupu dostávali  plastové příbory. (dokonce i já osobně jsem je předloni jako hosteska lidem rozdávala) Člověku se pak lehce stalo, že zamatlaný příbor někde odložil nebo vyhodil a nezbyla tedy jiná možnost, než si ho znovu za peníze koupit.
4.Bylo nádherné počasí.

Co se týče jednotlivých jídel, šly jsme na to s mamkou systematicky - žádné plácání pátého přes deváté, jako když jsme byly na food festivalu poprvé. Začaly jsme pěkně předkrmem a polévkou, pokračovaly hlavním chodem (resp. hlavními chody, protože jich bylo několik) a končily kávou a dezerty.
Ochutnávání začalo ve stánku restaurace Sushi time, kde jsme si daly polévku Tom Yam s kokosovým mlékem a kuřecím masem. Její chuť mě úplně na pár minut úplně vrátila zpátky do Asie. Po polívčičce následovaly dva kousky lososových spring rolls jako předkrm.


O předkrm č.2. se postaral stánek s francouzskými sýry President, kde jsme měly možnost zdarma ochutnat jejich produkty. Většinu z nich jsem už znala, mile mě však překvapil sýr s modrou plísní kombinovaný s fíky a také mazací sýr s vlašskými ořechy.


Jako hlavní chod č.1 jsem si vybrala pikantní chippotle burger z Burger Baru, od kterého jsem docela dost očekávala. Bohužel, byla jsem trochu zklamaná - maso špatné nebylo, ale houska byla poměrně tuhá a studená, s největší pravděpodobností z předchozího dne.


Hlavní chod č.2 byl mnohem lepší - byl to vlastně můj největší zážitek z celého festivalu. Foie gras, neboli husí jatýrka. Byla naprosto dokonale upravená, podávaná na  osmahnutých jablkách a cibulce. K tomu kus čerstvého, domácího chleba. Byla to má foie gras premiéra, čemuž se sama hrozně divím. Já, která už dávno ochutnala hada, švába, kachní pařát, zkrátka ledacos, jsem měla teprve včera poprvé husí jatýrka! Nechápu, jak jsem mohla žít s takovým nedostatkem.  
Netřeba říkat, že jsem se do nich okamžitě zamilovala.



Po porci jatýrek jsme už byly s mamkou docela plné, ještě však zbývalo mnoho věcí, co jsme chtěly ochutnat. Hlavní chod č.3. byl tedy ve stánku restaurace Intercontinental Prague - tataráček z hovězí svíčkové s kapary a grilovaná krevetka s guacamole. 



Po této náloži jsme už byly opravdu dost nacpané, a tak jsme se rozhodly směřovat k závěru, a to skrze nějakou sladkou tečku a dobré kafíčko. Sladké tečky jsme měla hned tři - první byla z restaurace U Modré kachničky: koláč s mákem a meruňkami marinovaný v medu a brandy. Ačkoliv moc nemám ráda mák, z tohoto koláče jsem byla unešená! Daly jsme si k němu cappucino z kavárny Můj šálek kávy, které bych přirovnala k jednomu z nejlepších v mém životě. A protože se mi u stánku Mého šálku moc líbilo, dala jsem si tam ještě čokoládovo-kávovou makronku jako sladkou tečku č.2.




Úplně závěrečnou tečku jsem si nechala do stánku s čokoládou Lindt. Už několik dní dopředu jsem se těšila, že se zde má kombinovat čokoláda s vínem. V záplavě dalších gurmánských zážitků jsem na to málem zapomněla - naštěstí jenom málem. Hořká Lindtka s mořskou solí v kombinaci s vybraným francouzským vínem se mi moc líbila. 


Po tomhle všem jsem byla fakt přejezená, a to jsme si všechno dávaly s mamkou napůl. Chtěla jsem ochutnat ještě mraky dalších věcí, ale to bych musela mít prasečí žaludek. Kromě stánků samotných restaurací tu zde bylo ještě mnoho stánků, kde se prodávaly různé domácí uzeniny, sýry, sladké i slané pečivo, dorty, palačinky, raclette, koktejly, limonády, máslíčka, paštičky a já nevím co ještě. Bylo toho fakt hodně a jako bonus byla většinou možnost ochutnat.


Abych nezapomněla vůbec na nic, ještě se na úplný konec zmíním o pití - daly jsme si během odpoledne toskánské prosecco, domácí citrusovou limonádu a také levandulovou limonádu, ze které se kouřilo. Byl to takový efekt, který si připravil stánek Molekulárního cateringu. Lidé okolo chodili s pitím, ze kterého se kouřilo, a tak jsme to samozřejmě chtěly také ochutnat. Chuť nebyla nijak výjimečná, ale člověk měl zážitek :) 

Takový byl tedy Foodparade 2014. Jak už jsem řekla v začátku, doslova mě nadchl a užila jsem si ho, jak jen to šlo. Jela jsem tam s tím, že se určitě nechci přežrat jako vloni v Litoměřicích a dopadlo to tak, že jsem se přežrala ještě víc. Ale to už je holt moje blbost. :)

pondělí 1. září 2014

Po roce opět Roháče

Roháče neboli Západní Tatry jsem si velice oblíbila. Poprvé jsem je navštívila jako patnáctiletá se školou, podruhé to bylo vloni (o čemž pěji ódy zde), no a do třetice jsem se do Roháčů vydala tyto prázdniny se svým tatínkem, bratříčkem a sestřenicí.
Jelikož jsem celý výlet zpunktovala, bylo také na mně, abych vymyslela nějaký pestrý program. Původně jsem zamýšlela túra na Baníkov, nejvyšší horu Roháčů, ale vzhledem k tomu, že je tato túra považována za jednu z nejnebezpečnějších na celém Slovensku a polovině naší posádky bylo teprve třináct let, jsem od toho nakonec opustila.

První den naší čtyřdenní dovolené jsme začali zlehoučka - patnáctikilometrovou túrou na Roháčské plesa a vodopád. Já jsem tento výšlap absolvovala už vloni - věděla jsem tedy, že je moc hezký, a tak mi vůbec nevadilo si ho zopakovat.

Šli jsme od chaty Zverovka po silnici k bývalé Tatliakově chatě a odtamtud už terénem k oněm jezerům. Od jezer jsme pokračovali k roháčskému vodopádu a pak jsme sestoupali zase ke Zverovce. Jak už jsem psala výše, túra měla 15 kilometrů a nastoupali jsme asi 750 výškových metrů. Večer jsme se jeli vykoupat na termální koupaliště do nedaleké Oravice, kde jsme v šestatřicetistupňové vodě zregenerovali tělo na další den.
Druhý den jsem totiž naplánovala o poznání náročnější program - ve vesničce Zuberec nechat auto, vystoupat odtud na Sivý vrch(1805 m.n.m), Brestovou(1934m.n.m.) a poté sestoupit dolů k chatě Zverovka a odtud se svézt autobusem zpátky do Zuberce. Vycházeli jsme poměrně časně ráno a autobus nám jel v půl páté odpoledne, takže nebylo pochyb, že bychom ho nestihli. (Trasa měřila 18 kilometrů, nastoupalo se při ní více než 1400 metrů.)
Ale ouha! S první překážkou jsme se setkali asi na šestém kilometru, když jsme potkali ceduli, že cesta dál je uzavřená, nebezpečná a pro turisty nepřístupná, protože se zde ve velkém kácí stromy. Jelikož jsme neměli žádný plán B a vracet se šest kilometrů zpátky se nám nechtělo, rozhodli jsme se, že i přes zákaz tuto cestu zkusíme.    
 Museli jsme se brodit docela drsným bahnem a přeskočit pár pokácených stromů, ale zanedlouho už jsme se zase dostali na normální cestu. Byla velmi strmá a kamenitá, ale když jsme vystoupali do větší nadmořské výšky, naskytly se nám krásné výhledy.
 Během cesty nás také čekaly dva řetězy a nějaké to šplhání po skalách. Mně se to moc líbilo, ale pro třináctiletého bráchu se sestřenkou to bylo docela nebezpečné. Zvládli to však bravurně.:)
Čas jsme ale bohužel moc neodhadli - ke Zverovce jsme dorazili až skoro v pět hodin, když už byl náš autobus odjetý. Žádný další samozřejmě nejel. Když Péťa s Kačkou zjistili, že by měli šlapat ještě 10 kilometrů do Zuberce, kde jsme měli auto, šly na ně mdloby, a tak taťka stopnul nějaké náhodné lidi, ti ho do Zuberce odvezli a my mezitím počkali v hospůdce, než si pro nás přijel. Musím říct, že i já jsem za to byla vděčná - ačkoliv jsou mé nohy poměrně trénované, tentokrát i mně pěkně bolely :)  



Třetí den jsme pojali už trochu více odpočinkově, a to návštěvou Bešeňové, což je vesnička, ve které se nachází aquapark Gino paradise. V aquaparku jsou tobogány, různé vodní atrakce a horké bazény s rezavou vodou, která dosahuje teploty až 40°C. Ačkoliv jsem jinak velmi tobogánový a blbnoucí člověk, tentokrát jsem byla na tobogánu za celý den jen 2x a místo toho jsem se celou dobu válela v horké vodě. Když jsme byli k večeru dostatečně vykoupaní a odpočatí, přesunuli jsme se do vesničky Strečno, kde se nachází stejnojmenný hrad. Ještě tentýž večer jsme se k němu šli projít a poté jsme po dobré večeři a pár vtípcích o Ivetce Bartošové zalehli do peřin.


Poslední den ráno jsme se vydali na šestikilometrovou procházku ke staré zřícenině hradu Strečno. Ve vesničce se totiž nacházely hrady dva - starý a nový. Zatímco ten "nový" je veřejně přístupný a konají se zde dokonce i prohlídky, ten starý je v lese a je to spíše taková zřícenina. Nicméně i ta rozhodně stojí za vidění. 
Po procházce jsme se svezli na tzv. pltích - to jsou vory, ve kterých se dříve vozilo po řece dřevo a nyní se v nich vozí turisté. Plavba po řece Váh trvala asi hodinku a celou dobu jí "pltník" komentoval a prokládal různými zajímavostmi o okolí, pověstmi a dalšími historkami. Jízda na vorech se mi moc líbila a místy to jelo i velmi rychle - jediné mínus bylo, že trochu pršelo a byla mi pěkná zima. 

Po projížďce jsme se už vypravili směrem k domovu. Celé čtyři dny byly maximálně vydařené,s krásným počasím jako bonus.
Kdo mě však zná, tomu možná bude připadat divné, že jsem se v celém článku ani jednou nezmínila o jídle - vždyť gurmánské zážitky přece neodmyslitelně patří ke každé mojí cestě, ať už cestuji kamkoliv!
Zmínku o jídle jsem si totiž nechala na konec. Při cestě na Slovensko nesmím nikdy zapomenout na slovenské mléčné výrobky a hlavně na bryndzové halušky. Letos jsem se téměř pasovala na haluškovou královnu - za čtyři dny jsem je totiž měla 3x. (a kdybych bývala jeden den nedostala ukrutnou chuť na zapečenou brokolici se sýrem, mohlo být mé haluškové skóre 4/4) 
Poprvé na chatě Šindlovec, pěkně se škvarkami.
Podruhé v aquaparku v Bešeňové s klobáskou.
Potřetí cestou domů, v kolibě v Rožnově pod Radhoštěm, což už sice nebylo na Slovensku, ale paradoxně je tu měli úplně nejlepší.
Kromě bryndzových halušek jsem ochutnala místní máslo (které snad bylo úplně nejlepší!), korbáčky, oštěpky a ovčí jogurt.A všechno bylo naprosto dokonalé!


středa 9. července 2014

Na skok do Amsterdamu

Cesta z Asie byla dlouhá. Hodně dlouhá. Nejprve jsme letěli pět hodin z Denpasaru do Taipeie, kam jsme přiletěli s hodinovým zpožděním. Jelikož jsme měli pouze hodinu a čtvrt na přestup do dalšího letadla, měli jsme docela obavy, abychom za nějakých 15 minut stihli přestoupit. Nervy a obavy však byly zbytečné, jelikož naše navazující letadlo z Taipeie do Amsterdamu mělo zpoždění dokonce dvě hodiny.

(Seděli jsme v letadle a už už jsme si mysleli, že poletíme, když v tom ohlásili, že má letadlo poruchu a že jí musí opravit. Po dvou hodinách čekání v letadle nám řekli, že už jí opravili, a že tedy poletíme. Když jsme však vzlétali, letadlo příšerně chrastilo a vydávalo prapodivné zvuky, a tak jsme měli trochu strach, zda se jim ta oprava povedla:) 

Kolem jedné hodiny ranní jsme tedy z Taipeie konečně odletěli a s mezipřistáním v Bangkoku jsme mířili do Amsterdamu. Tahle sranda trvala něco kolem sedmnácti hodin a celkově jsme v letadle při cestě domů strávili více než čtyřiadvacet hodin.
Většinou mi nedělá problém usnout v dopravních prostředcích, ale tentokrát mi to vůbec nešlo, a tak mi cesta moc neutíkala. Během letu jsme dostali 4 teplá jídla - při prvním letu to bylo kuře s rýží, při druhém letu ryba s rýží a při třetím letu ryba se smaženou rýží. Když začaly letušky rozdávat poslední, čtvrté jídlo těsně před přistáním, byla jsem ráda, že to byla omeleta a párek, protože další rýže už by mě fakt štvala. (Nechci však společnosti China airlines křivdit - pokaždé jsme měli na výběr mezi rýží a nudlemi. Ale mně ty jejich nudle moc nejedou, a tak byla volba vždycky jasná :) 
Druhého července jsme v jedenáct hodin odpoledne přistáli v Amsterdamu. Jelikož jsme zde měli zhruba 8 hodin čas, rozhodli jsme se, že si prohlédneme centrum města. 
Z letiště do centra se člověk dostane za 4 € vlakem a cesta trvá pouhých 15 minut. 
Ačkoliv jsme byla velmi unavená, odpoledne v Amsterdamu jsme si velmi užila a strašně moc se mi tam líbilo - hezké domy, čisto a pořádek, bílí a hezcí lidé, krásné počasí (i když trochu zima) a hlavně evropské jídlo. Prošli jsme si hlavní ulice a náměstí, vyfotili se u nápisu IAMSTERDAM a poté jsme zašli na dobrý oběd - měli jsme s sebou holandskou průvodkyni, která věděla, kam nás vzít a to bylo moc fajn. 




Po obědě jsme objevili něco, co nás všechny velice zaujalo - muzeum sexu. Bylo třípatrové a dala se v něm vidět spousta zajímavých fotek, nástrojů, pohyblivých figurín a jiných věcí. Nějaké fotky a další exponáty byly opravdu hodně nechutné, ale i tak stály za vidění. Nechci vypadat jako kulturní barbar, ale tohle muzeum mě bavilo mnohem více než nějaké plnohodnotné umění :) 


Po návštěvě tohoto vysoce inteligentního muzea jsme pokračovali v podobném duchu a zamířili do čtvrti "Red light district", která je proslavená coffee shopy, kabarety, ale především dámami, které se vystavovaly ve výlohách a lákaly své potenciální zákazníky :) Byla to zajímavá podívaná, ale to bylo asi tak všechno :) 
Když jsme si prošli tuto čtvrť, nastal už pomalu čas přesunout se zpátky na letiště. Letadlo z Amsterdamu do Prahy nám letělo v osm večer a let trval už jen pouhou hodinku. Byl to pro nás trošku nezvyk, vidět najednou česky mluvící letušky. 

V Praze nás čekalo velké vítání (se svou pravou rodinou), ale i velké loučení (se svou "taiwanskou rodinou"). Mírovi rodiče nás přivítali šampusem a čerstvými, křupavými kaiserkami.
 Byla jsem z té dlouhé cesty opravdu hodně vyřízená, ale zároveň jsem byla šťastná, že jsem po půl roce zpátky doma. :)