neděle 15. září 2013

Západní Tatry - Roháče

Tohle místo jsem navštívila podruhé ve svém životě. Poprvé, v patnácti letech, to ve mně žádné emoce nezanechalo, ale když jsem se sem o pět let později vrátila, poznala jsem zde přímo ukázkový, našimi profesory na vejšce neustále opěvovaný "genius loci".
Nejvíce dojmů ve mně zanechala 26km dlouhá túrka, kterou jsme absolvovali první den.
Já - křehká dívka a dva statní muži. :)
Trasa byla naprosto luxusní - dojít z naší vesničky Habovky do Zuberce, odtud na Mačie díry, poté vystoupat na Osobitou (1687m) a Lúčnou (1653m) a dále klesat dolů až k termálnímu koupališti Oravice, kde jsme pak měli zasloužený odpočinek.
Pravda, kopečky Osobitá a Lúčná nebyly bůhvíjak vysoké - už jsem lezla větší - ale vzhledem k tomu, že se letos v červnu blížily teploty ke 40°C, měli jsme chvílemi pocit, jako když stoupáme na Mount Everest :)
Na obou vrcholcích to ale krásně foukalo, byl zde božský klid a i svačina chutnala tak nějak lépe.

Člověk by řekl, že pro tři lidi bude nějakých 8 litrů vody stačit, ale už v půli cesty jsme čekali na nějaký studený pramínek, kde budeme moci doplnit naše vyprahlé lahve, jak na smilování. (Potůček jsme potkali až někdy kolem 20.kilometru)
Když jsme pak z kopců sestoupali dolů do údolí, potkali jsme pravého, připitého baču s ovečkami a s ovčáckým pejskem, což dodalo celému výletu ještě autentičtější atmosféru :)
Po šestadvaceti kilometrech v nohách jsme dorazili do termálního koupaliště Oravice, které je známé svými sirnými prameny.
 Jaká to byla úleva, ponořit ty naše smradlavé nohy do smradlavé vody!
V restauraci na koupališti jsme si dali česnečku, kterou jsme pak hromadně zhodnotili jako nejlepší v našem životě. Možná vlastně tak zázračná nebyla, ale mohly za to ty kilometry.




Druhý den byl náš výšlap o polovinu kratší. Vykompenzoval to ale náročnější terén a také víc věcí k vidění - Roháčské plesa a Roháčský vodopád.
Vydali jsme se od chaty Zverovka k bývalé Tatliakově chatě (bývalá proto, že v roce 1963 vyhořela a taky jí údajně zasypala lavina), kde již bylo první horské jezírko - tzv. pleso.
U této chaty končila silnice a začal pořádný, horský terén, což se mi líbilo mnohem více. Dále už jsme stoupali po cestě složené z obřích balvanů.
 Musím říct, že jsme zde potkali mnohem víc lidí, než předchozí den. Roháčské plesa jsou asi takový tatranský Václavák :)
Udělali jsme takové pěkné kolečko kolem všech těch ples. Ačkoliv se to v národním parku nesmí a já bych jako student cestovního ruchu měla jít příkladem, občas jsem tam i strčila ruce nebo si smočila hlavu, protože to vedro bylo fakt úmorné.

Další dva dny, které jsme na Slovensku strávili, byly víceméně odpočinkové. (Ok, třetí den jsem celý lítala po Tatralandii a čtvrtý den jsem si byla zaběhat 14 kilometrů)  
Mrzelo mě, že těch horských výšlapů za ty čtyři dny nebylo víc. Chtěla jsem vylézt na Ostrý Roháč a Baníkov a taky vidět medvěda. A dát si podruhé bryndzové halušky, protože mi to jednou nestačilo.  Na druhou stranu je to důvod se sem příští léto vrátit :)  

středa 11. září 2013

Via ferraty u nás na severu

Ve svém prvním článku jsem se rozhodla  zůstat u nás v severních Čechách. Máme tu totiž něco moc pěkného - pískovcové skály a v nich pár tzv. Via ferrat.
Pravda, těmi se mohou pyšnit spíš kolegové na německé straně, ale to je od nás coby kamenem dohodil.

Ferratu jsem okusila poprvé vloni v Rakousku a byla jsem z toho dost rozporuplné pocity. Na začátečníka byla celkem obtížná a mně to moc nešlo. Mám-li být upřímná, na skále mě popadla lehká blond-hysterie a myslela jsem, že to dál nezvládnu. Ale zvládla jsem to a na konci mě ale čekal fakt skvělý pocit a výhled!
A tak se stalo, že mě tento sport, který je takovým mezníkem mezi turistikou a horolezením, velice chytl :)

Letošní prázdniny jsem jich u nás v okolí pár obrazila. A nebyla jsem zklamaná.


1.Zadrátovaná jeptiška (Nonnenfelsen)


Dle mého názoru se jedná zatím o nejdelší a nejhezčí ferratu v našem okolí. :)
Nachází se na hranicích mezi městy Dolní Světlá a Jonsdorf. Osobně doporučuji zaparkovat na konci vesnice Dolní Světlá, neboť tam nebudete na rozdíl od německé strany platit za parkování. Z parkoviště vede k ferratě zelená turistická cesta - myslím, že tuhle ferrátku není těžké najít, narozdíl od té níže popsané.
Ačkoliv v průvodci psali, že zdolání ferraty zabere cca 30 min, my jsme jí šli skoro 2h, zejména díky nejmladšímu společníkovi - bratrovi. Lezli tam i lidi bez sedáku, což se mi ale zdá docela nebezpečné - nikdy nevíš, kdy ti ujede noha nebo zamotá hlava :)
"Jeptišku" hodnotím velmi pozitivně - je celkem dlouhá, zábavná a rozmanitá. A jako bonus plus vás na konci ferraty čeká německá hospůdka a rozhledna.

2. Alpiner Grat (u města Oybin)

Pokud se vydáte na výlet na ferratu Alpiner Grat v německém Oybinu, počítejte s tím, že tak 90% času vám zabere hledání ferraty a zbylých 10% lezení :) (Nikde není absolutně žádné značení!!! - zlatí Češi, co se týče značení turistických cest)
 My jsme se tam vydali na kole z příhraniční obce Heřmanice. Bláhově jsme si mysleli, že pojedeme na kole cca 5km, prostě pohodička, než ferratu najdeme.
Skutečnost byla taková, že jsme najeli přes 20km do obrovského kopce a přes půl dne jsme bloudili po lese. Poradila nám až ochotná paní v oybinském infocentru - dostali jsme zde mapičku s přesným značením ferraty, které jsme jinak nikde /ani na internetu/ nenašli.
Pokud se tedy vydáte ferratu Alpiner Grat hledat, doporučuji mít s sebou někoho německy-mluvícího, který vám onu mapku v infocentru v Oybinu vyžádá :)

...když jsme tedy ferratu po několika hodinách našli, (podotýkám, že totálně hladoví a unavení :)) malinko nás zklamala. Byla mnohem kratší než výše uvedená Jeptiška a ani výhled na vrcholku nebyl tak famózní jako jinde. Je to ovšem pouze můj subjektivní názor, neboť jsem tak šilhala hlady, že možná právě proto jsem neviděla zhola nic :)

3.Ferrata Vodní brána u Semil
Poslední moje letos navštívená ferrata (a zároveň jediná oficiální ferrata v ČR) se nachází v libereckém kraji, ve městě Semily. Její umístění se dá najít na mnoha internetových stránkách (např ZDE), proto to nebudu znovu opakovat. ;)
 Zde jsme kupodivu nebloudili a parkoviště (vzdálené cca 500m od ferraty) našli velice rychle. Bohužel jsme si pro návštěvu Vodní brány vybrali zrovna poslední prázdninovou sobotu, a tak se stalo, že zde bylo lidí téměř jak na Václaváku.
Musím říci, že jsem se ještě nesetkala s nepříjemným nebo nekamarádským "horolezcem" (ať už to bylo na ferratách, v lanovém centru, v Tatrách a nebo na umělé stěně), nicméně i přes tuto skutečnost zde nebyl velký počet lidí úplně ideální - museli jsme čekat "frontu", než na nás přijde řada a poté si neustále hlídat velké rozestupy od ostatních lezců, pro případ, že by třeba jeden upadl. Díky velké spoustě lidem jsme tak ferratu místo cca 30min lezli přes hodinku a půl. Vzhledem k tomu, že jsme jí měli v podstatě pojatou jako celodenní výlet, nám to vlastně ani moc nevadilo :)
Bylo taky dost na co se dívat, především na řeku Jizeru (a pstruhy, které v ní plavali) pod námi.
Z našeho okolí jsem zvyklá na pískovce (Né nadarmo se to tam jmenuje Labské pískovce, že jo) a tak byl tamní čedič docela změna. Nemůžu ale říct, že nepříjemná.

Pokud byste náhodou z této ferrátky pokračovali domů směrem na Liberec, doporučuji se zastavit  na náměstí v Jablonci nad Nisou v restauraci Alizée, kde vám naservírují výbornou asijskou kuchyni...

pondělí 2. září 2013

Znova, po mnoha letech :)

Bloggerské a spisovatelké ambice jsem měla už jako malá, ale musím říct, že to nikdy neskončilo nijak valně. 
V posledních letech jsem ale navštívila spoustu úžasných míst (A hlavně se na další díky naší super škole ještě chystám), ochutnala dost zajímavých jídel a celkově měla celou řadu různých zážitků.
 Proto jsem si jednoho dne řekla, že by bylo fajn zkusit to znovu, a tak zakládám tento blog, který je věnovaný především cestování, dobrému jídlu, sportu, kultuře a všemu dalšímu, co mě baví :)