středa 13. listopadu 2013

Karlovy Vary a kavárenské povalování

Do Karlových Varů jsem jako malá jezdívala pravidelně alespoň 1x do roka s babičkou navštívit příbuzenstvo. Už tehdy se mi tam hrozně moc líbilo - chodit po kolonádě, upíjet ty příšerně hnusné prameny, jíst teplé oplatky, očumovat v obchodech ruské barbíny a tak.
Taky si pamatuji, že tam tehdy byl (vyjma Prahy) první Mekáč a první Kenvelo v ČR, což pro mě představovalo vrchol gurmánského zážitku a módy.
Na letošní sváteční 28.říjen jsem se tam vydala asi po deseti letech. Ruská atmosféra sice dýchala, kde se dalo, každopádně jsem si to se svou mamkou, která zde trávila jako malá každé prázdniny, hezky užila.
Prohlídku města jsem započala teplou oplatkou (kterých bylo během dne vícero) a ochutnávkou těch příšerných pramenů. Sice se nedaly pít, v každém případě mi přišla alespoň k zapózování vhod moje kravička dovezená z Barcelony.
Procházka po kolonádě směrem k hotelu Pupp byla ve znamení okukování výloh. Jako vybrala bych si minimálně boty a kabelku, ne že ne. Obzvláště v jednom obchodu se mi moc zalíbil kulich na zimu. Když jsem však zjistila, že stojí 7000 Kč, docela mě to přešlo :) 
Co mě však nepřešlo, byla chuť na kafíčko. Byla nám sice doporučována kavárna Elephant jako největší karlovarská kavárenská klasika, ale více se mi líbil sousední podnik (díky značce kávy a levandulové výzdobě), kde jsme posléze také skončili. 
Kavárenské povalečství tímto ale neskončilo! Už přes rok mi bylo slibováno, že až přijedu do Varů, určitě se podívám do nejlepší cukrárny široko daleko. To je jasné, že jsem tuto informaci držela v paměti a cukrárnu jsme nevynechali.  /OvoBar Kamilka se tento podnik jmenuje/. Ochutnala jsem zde borůvkovo-tvarohový dortík, který NEBYL VŮBEC ŠPATNÝ, ale od  bývalého šéfkuchaře hotelu Pupp bych tedy upřímně čekala trošičku víc :) Mamka si dala cibetkovou kávu, jejíž ochutnávka byl prý její velký sen. (Kdo neví, co je cibetková káva, nechť se podívá zde)

Ke konci je nutné dodat, že jsme byla opravdu nacpaná a překafíčkovaná, bz sebemenšího pomyšlení na oběd. O to horší bylo,  když mi byl u tety, kam jsme se posléze dovalili, naservírován řízek se salátem. Smažené cokoliv si dám tak jednou za rok, a to ještě s remcáním, že je to těžké, mastné a fuj. Vzhledem k tomu, že jsem zde byla na návštěvě asi po deseti letech, snažila jsem se tvářit hezky, vděčně a labužnicky, ale v duchu jsem (skoro) vážně přemýšlela, že pak těch 150 kilometrů domů poběžím :) :) 

sobota 26. října 2013

První ročník litoměřického Gastro food festivalu

Když jsem se dozvěděla, že se nedaleko mého bydliště koná festival jídla, okamžitě jsem zbystřila. Jednalo se o první ročník Gastro food festu na litoměřickém výstavišti. Tuto akci jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít!
Moc jsem od toho nečekala - přeci jen, jsem člověk odkojený Prague food festivalem -> jeho každoroční návštěvník, velký milovník a letos také poprvé pracovník. (byla jsem tam jako hosteska, takže jsem toho za celé tři dny ochutnala opravdu spoustu - domů jsem si nepřivezla téměř žádné peníze, ale to mi vůbec nevadilo:)) O to příjemněji jsem byla překvapená!!!
Samozřejmě, restaurací a vystavovatelů zde bylo mnohem méně než v Praze, ale o to rodinnější atmosféra zde panovala. Všichni byli moc milí a příjemní, nebyly tu žádné davy lidí, takže jsme se vyhnuli nepříjemným frontám.

Naše první ochutnávka byla z litoměřické restaurace Radniční sklípek - dali jsme si s přítelem celé "menu" (jedná se většinou o degustační porce, i když i ty byly někde opravdu obrovské...) - tataráček z lososa, hovězí líčka na červeném víně s kořenovou zeleninou podávaná s bramborovou kaší a jako desertík vanilkovou panna cotu s lesním ovocem. :) Všechno bylo naprosto luxusní a námi ohodnocené známkou 1*!

Dále jsme navštívili stánek Libanonské restaurace Klub cestovatelů. (www.klubcestovatelu.cz) Zde jsme měli lilkovou pastu, která mi bohužel moc nechutnala, ačkoliv jsem velký milovník lilků, a dále pak cizrnový karbanátek s plěnými taštičkami (jedna mletým masem, druhá sýrem) Bylo fajn ochutnat něco nového, nicméně libanonská kuchyně nás až tak úplně nenadchla!



Jelikož jsme se cítili celkem plní, rozhodli jsme se si chvíli od jídla odpočinout. Dali jsme si domácí zázvorovou limonádu a pivo a šli se podívat na hmyzí show. Bylo to celkem zajímavé povídání o všelijakých potvorách a součástí show byla i samotná degustace. Jelikož se nebráním ničemu, ochutnala jsem tedy smažené červy a švába. Za toho švába jsem na sebe opravdu pyšná - "dalo to" fakt málo lidí :)
Na obrázku dole to bohužel moc není vidět, ale aspoň pro představu...

Na hmyzí show nám trochu vytrávilo, a tak jsme se rozhodli pokračovat v našem debužírování - tentokrát to byl divočáček na rožni se švestkovou omáčkou a domácím chlebem (Z mé oblíbené restaurace Kristin Hrádek, která se nachází v lese v Děčíně na Maxičkách) a polívčička Bouillabaisse, ve které plaval obří kus lososa, krevety, mušle a další dobroty.


Byli jsme už sice pořádně plní, ale ještě jsme zvládli pštrosí tataráček (Replay´s restaurant Ústí nad Labem) - pokud na něj někdy někde narazíte, vřele doporučuji. Vůbec bych neřekla, že to byl pštros - bylo to opravdu lahodné maso!
Domácí těstoviny se zeleninou a kozím sýrem (Nad těmi přítel ohrnoval nos a tak jsem je musela zvládnou sama - ne že by mi to dělalo velký problém :) a po nich jako absolutní pecka Staročeský trhanec s jablky, rumem a javorovým sirupem. Ten nám snad chutnal z celého odpoledne úplně nejvíc. Trhanec miluji, nejlépe v Rakousku na horách, ale tenhle byl opravdu božský. Vděčím za něj ústecké restauraci Benada.
Po této náloži jsme byli nacpaní k prasknutí, ale ještě nám zbývala trocha Liťáků (tamní platidlo), a tak jsme si dali další sladkou tečku, a sice rozpečenou sladkou tortillu s vanilkovou zmrzlinou a borůvkovým dipem. (Replay´s UL) I ta byla vynikající :)



Na začátku jsem měla zálusk ještě na pistáciové cappuccino, ale musím říct, že jsem byla tak nacpaná, že už by se do mě opravdu nevešlo. Domů jsme jeli s povolenými pásky u kalhot, ale opravdu moc spokojení!!!

neděle 15. září 2013

Západní Tatry - Roháče

Tohle místo jsem navštívila podruhé ve svém životě. Poprvé, v patnácti letech, to ve mně žádné emoce nezanechalo, ale když jsem se sem o pět let později vrátila, poznala jsem zde přímo ukázkový, našimi profesory na vejšce neustále opěvovaný "genius loci".
Nejvíce dojmů ve mně zanechala 26km dlouhá túrka, kterou jsme absolvovali první den.
Já - křehká dívka a dva statní muži. :)
Trasa byla naprosto luxusní - dojít z naší vesničky Habovky do Zuberce, odtud na Mačie díry, poté vystoupat na Osobitou (1687m) a Lúčnou (1653m) a dále klesat dolů až k termálnímu koupališti Oravice, kde jsme pak měli zasloužený odpočinek.
Pravda, kopečky Osobitá a Lúčná nebyly bůhvíjak vysoké - už jsem lezla větší - ale vzhledem k tomu, že se letos v červnu blížily teploty ke 40°C, měli jsme chvílemi pocit, jako když stoupáme na Mount Everest :)
Na obou vrcholcích to ale krásně foukalo, byl zde božský klid a i svačina chutnala tak nějak lépe.

Člověk by řekl, že pro tři lidi bude nějakých 8 litrů vody stačit, ale už v půli cesty jsme čekali na nějaký studený pramínek, kde budeme moci doplnit naše vyprahlé lahve, jak na smilování. (Potůček jsme potkali až někdy kolem 20.kilometru)
Když jsme pak z kopců sestoupali dolů do údolí, potkali jsme pravého, připitého baču s ovečkami a s ovčáckým pejskem, což dodalo celému výletu ještě autentičtější atmosféru :)
Po šestadvaceti kilometrech v nohách jsme dorazili do termálního koupaliště Oravice, které je známé svými sirnými prameny.
 Jaká to byla úleva, ponořit ty naše smradlavé nohy do smradlavé vody!
V restauraci na koupališti jsme si dali česnečku, kterou jsme pak hromadně zhodnotili jako nejlepší v našem životě. Možná vlastně tak zázračná nebyla, ale mohly za to ty kilometry.




Druhý den byl náš výšlap o polovinu kratší. Vykompenzoval to ale náročnější terén a také víc věcí k vidění - Roháčské plesa a Roháčský vodopád.
Vydali jsme se od chaty Zverovka k bývalé Tatliakově chatě (bývalá proto, že v roce 1963 vyhořela a taky jí údajně zasypala lavina), kde již bylo první horské jezírko - tzv. pleso.
U této chaty končila silnice a začal pořádný, horský terén, což se mi líbilo mnohem více. Dále už jsme stoupali po cestě složené z obřích balvanů.
 Musím říct, že jsme zde potkali mnohem víc lidí, než předchozí den. Roháčské plesa jsou asi takový tatranský Václavák :)
Udělali jsme takové pěkné kolečko kolem všech těch ples. Ačkoliv se to v národním parku nesmí a já bych jako student cestovního ruchu měla jít příkladem, občas jsem tam i strčila ruce nebo si smočila hlavu, protože to vedro bylo fakt úmorné.

Další dva dny, které jsme na Slovensku strávili, byly víceméně odpočinkové. (Ok, třetí den jsem celý lítala po Tatralandii a čtvrtý den jsem si byla zaběhat 14 kilometrů)  
Mrzelo mě, že těch horských výšlapů za ty čtyři dny nebylo víc. Chtěla jsem vylézt na Ostrý Roháč a Baníkov a taky vidět medvěda. A dát si podruhé bryndzové halušky, protože mi to jednou nestačilo.  Na druhou stranu je to důvod se sem příští léto vrátit :)  

středa 11. září 2013

Via ferraty u nás na severu

Ve svém prvním článku jsem se rozhodla  zůstat u nás v severních Čechách. Máme tu totiž něco moc pěkného - pískovcové skály a v nich pár tzv. Via ferrat.
Pravda, těmi se mohou pyšnit spíš kolegové na německé straně, ale to je od nás coby kamenem dohodil.

Ferratu jsem okusila poprvé vloni v Rakousku a byla jsem z toho dost rozporuplné pocity. Na začátečníka byla celkem obtížná a mně to moc nešlo. Mám-li být upřímná, na skále mě popadla lehká blond-hysterie a myslela jsem, že to dál nezvládnu. Ale zvládla jsem to a na konci mě ale čekal fakt skvělý pocit a výhled!
A tak se stalo, že mě tento sport, který je takovým mezníkem mezi turistikou a horolezením, velice chytl :)

Letošní prázdniny jsem jich u nás v okolí pár obrazila. A nebyla jsem zklamaná.


1.Zadrátovaná jeptiška (Nonnenfelsen)


Dle mého názoru se jedná zatím o nejdelší a nejhezčí ferratu v našem okolí. :)
Nachází se na hranicích mezi městy Dolní Světlá a Jonsdorf. Osobně doporučuji zaparkovat na konci vesnice Dolní Světlá, neboť tam nebudete na rozdíl od německé strany platit za parkování. Z parkoviště vede k ferratě zelená turistická cesta - myslím, že tuhle ferrátku není těžké najít, narozdíl od té níže popsané.
Ačkoliv v průvodci psali, že zdolání ferraty zabere cca 30 min, my jsme jí šli skoro 2h, zejména díky nejmladšímu společníkovi - bratrovi. Lezli tam i lidi bez sedáku, což se mi ale zdá docela nebezpečné - nikdy nevíš, kdy ti ujede noha nebo zamotá hlava :)
"Jeptišku" hodnotím velmi pozitivně - je celkem dlouhá, zábavná a rozmanitá. A jako bonus plus vás na konci ferraty čeká německá hospůdka a rozhledna.

2. Alpiner Grat (u města Oybin)

Pokud se vydáte na výlet na ferratu Alpiner Grat v německém Oybinu, počítejte s tím, že tak 90% času vám zabere hledání ferraty a zbylých 10% lezení :) (Nikde není absolutně žádné značení!!! - zlatí Češi, co se týče značení turistických cest)
 My jsme se tam vydali na kole z příhraniční obce Heřmanice. Bláhově jsme si mysleli, že pojedeme na kole cca 5km, prostě pohodička, než ferratu najdeme.
Skutečnost byla taková, že jsme najeli přes 20km do obrovského kopce a přes půl dne jsme bloudili po lese. Poradila nám až ochotná paní v oybinském infocentru - dostali jsme zde mapičku s přesným značením ferraty, které jsme jinak nikde /ani na internetu/ nenašli.
Pokud se tedy vydáte ferratu Alpiner Grat hledat, doporučuji mít s sebou někoho německy-mluvícího, který vám onu mapku v infocentru v Oybinu vyžádá :)

...když jsme tedy ferratu po několika hodinách našli, (podotýkám, že totálně hladoví a unavení :)) malinko nás zklamala. Byla mnohem kratší než výše uvedená Jeptiška a ani výhled na vrcholku nebyl tak famózní jako jinde. Je to ovšem pouze můj subjektivní názor, neboť jsem tak šilhala hlady, že možná právě proto jsem neviděla zhola nic :)

3.Ferrata Vodní brána u Semil
Poslední moje letos navštívená ferrata (a zároveň jediná oficiální ferrata v ČR) se nachází v libereckém kraji, ve městě Semily. Její umístění se dá najít na mnoha internetových stránkách (např ZDE), proto to nebudu znovu opakovat. ;)
 Zde jsme kupodivu nebloudili a parkoviště (vzdálené cca 500m od ferraty) našli velice rychle. Bohužel jsme si pro návštěvu Vodní brány vybrali zrovna poslední prázdninovou sobotu, a tak se stalo, že zde bylo lidí téměř jak na Václaváku.
Musím říci, že jsem se ještě nesetkala s nepříjemným nebo nekamarádským "horolezcem" (ať už to bylo na ferratách, v lanovém centru, v Tatrách a nebo na umělé stěně), nicméně i přes tuto skutečnost zde nebyl velký počet lidí úplně ideální - museli jsme čekat "frontu", než na nás přijde řada a poté si neustále hlídat velké rozestupy od ostatních lezců, pro případ, že by třeba jeden upadl. Díky velké spoustě lidem jsme tak ferratu místo cca 30min lezli přes hodinku a půl. Vzhledem k tomu, že jsme jí měli v podstatě pojatou jako celodenní výlet, nám to vlastně ani moc nevadilo :)
Bylo taky dost na co se dívat, především na řeku Jizeru (a pstruhy, které v ní plavali) pod námi.
Z našeho okolí jsem zvyklá na pískovce (Né nadarmo se to tam jmenuje Labské pískovce, že jo) a tak byl tamní čedič docela změna. Nemůžu ale říct, že nepříjemná.

Pokud byste náhodou z této ferrátky pokračovali domů směrem na Liberec, doporučuji se zastavit  na náměstí v Jablonci nad Nisou v restauraci Alizée, kde vám naservírují výbornou asijskou kuchyni...

pondělí 2. září 2013

Znova, po mnoha letech :)

Bloggerské a spisovatelké ambice jsem měla už jako malá, ale musím říct, že to nikdy neskončilo nijak valně. 
V posledních letech jsem ale navštívila spoustu úžasných míst (A hlavně se na další díky naší super škole ještě chystám), ochutnala dost zajímavých jídel a celkově měla celou řadu různých zážitků.
 Proto jsem si jednoho dne řekla, že by bylo fajn zkusit to znovu, a tak zakládám tento blog, který je věnovaný především cestování, dobrému jídlu, sportu, kultuře a všemu dalšímu, co mě baví :)